zde - Univerzita Karlova

v sousedních bílých polích. Každé číslo je v tabulce jen jednou. Popiš, jak
jsi našel/la řešení.
Předmětem našeho zkoumání jsou řešení 65 devítiletých žáků, jen
výjimečně jsou mezi sledovanými řešiteli žáci mladší (8 let). Nehovořme
zatím o tom, kteří ze sledovaných žáků byli učiteli hodnoceni jako nadprůměrní
nebo se jevili při práci v Klubu jako nadprůměrní experimentátorce.
Úloha byla také zadána 12 žákům prvních a druhých ročníků,
žákům ve věku mezi 7 a 8 lety. Ty do analýzy nezahrnujeme.
Obr. 1
2.2 Ukázky dialogů
V následujících dialozích je patrné, že úloha děti zaskočila. Přechod od
pocitu snadnosti k soustavnějšímu zkoumání zbaveného pocitu zklamání
byl u dětí různý. U některých byla tato fáze provázena opakovaným odsouváním
a přisouváním papíru se zadáním. V ukázkách D značí dítě,
E učitele.
D1: „To nejde spočítat. To se musí zkoušet ...?! ... (zkouší umístit
první čísla do tabulky) . . . A má to vůbec řešení? E: „Ano, dvě ...
D1: „Ach jo, to se bude fakt muset zkoušet. E: „Ale počítat budeš
muset. D1: „Tak jo. . . .
D2: „Hele, vono to není tak lehký. E: „Proč sis to myslel? Dávám
moc lehké úlohy? D2: „Né, ale tohle mi připadá jako pro mrňata. . . . To
bude na dlouho. E: „Tak si to zjednoduš. D2: „No, to by šlo, vlastně
. . . jo, to jsou sčítanci!!! Cha.
D3: „. . . Už to dělám ňák dlouho. Ale 10 nemůže být bejt v rohu,
... takymusí státv šedivým ... No,a devět a vosum taky... no, pěta
ty menší bejt v šedým nemůžou. Už to mám! . . . Nemám! (prudce škrtá
v tabulce a začíná psát vedle). Teď co s jedničkou, třeba taky někde musí
stát? ...
D4: „Mám to! . . . Nemám. Zase vosum. Hé. . . Jó!! . . . Né! Ale musí
tam bejt velký číslo. Že jo? E: „Proč? . . . D4: „No jedna nemůže bejt
v šedivým, jako že sečtu, dvě taky ne . . . Aha! Ale čtyři to nejde, protože
sudý a sudý a to by tam muselo bejt dvě dvakrát, nebo tři a jedna, ale
... Asi vim ...
140