věda a výzkum - Akademický bulletin - Akademie věd ČR

t r i b u n a
bulletin
režimu kvůli finanční krizi) mohl. Tento
zásah vědu a její nositele nenávratně poškodí.
Rád bych ještě podotkl, že akademické ústavy
nebyly jedinými státem financovanými pracovišti
orientovanými na vědu před převratem v roce
1989. Připomínám například Státní výzkumný ústav
pro stavbu strojů v Běchovicích. Matematika
v něm hrála nezanedbatelnou roli, neboť šlo o ústav
zaměřený na aplikace v technice s vazbami na
průmyslové podniky. Bez systému a struktury jako
v Akademii však ústav záhy po převratu bez náhrady
zanikl. O výsledky údajně průmysl neměl zájem,
protože neměl zakázky. Pracovníci odešli
mnohdy do soukromé sféry a ze vzniklého „tunelu“
si odnesli znalosti, kontakty apod. Mimo jiné i proto
se v současnosti peníze ušetřené na AV ČR musí
přelít do průmyslu. Jen ten tunel je dnes zřetelněji
viditelný…
Vědu nelze uniformně měřit a poměřovat
I toto téma je za celou historkou současné krize
financování Akademie věd. Jde o „kafemlejnek“ pana
dr. M. Blažky, šedé eminence RVVI.
Vzpomínám, že když se po převratu převracela
i ČSAV, v první fázi se jednalo o převzetí moci Komorou
volených zástupců z ústavů. Poté šlo o nové
zákonné konstituování ČSAV formou novely zákona
o ní, čímž byl položen základ pro nový zákon
o AV ČR, jak jej známe dnes. Další etapa se týkala
„oddělení zrna od plev“. Tento proces spočíval ve
snížení počtu pracovníků (počet zhruba 13 000 lidí
se redukoval asi na 6000; několik ústavů zaniklo).
Vědečtí pracovníci byli hodnoceni na základě výkonnosti,
tehdy k tomu sloužily zejména počty publikací.
A už se vlastně měřilo… Vznikla interní grantová
agentura ČSAV (vůbec první na území ČSFR)
s ideou toho, čemu se dnes říká účelové financování.
Peněz moc nebylo, vyčleněny byly z rozpočtu
Akademie – respektive z rozpočtu ústavů. Vypsala
se soutěž a soutěžilo se. Požadavků bylo více než
peněz, muselo se znovu poměřovat. Zkušený prof.
J. Koutecký nás učil, jak se grantové projekty posuzují.
Porovnávání bylo založeno (stejně jako dnes)
na posudcích vědců – odborníků – na daná témata.
Dnes se zdá samozřejmé, tehdy jsme to ale moc
neuměli. Na základě poměřování vznikl pořadník
a projektům se udělovaly finanční prostředky, dokud
nebyl měšec prázdný.
Věda jako taková existuje vlastně v hlavách těch,
co ji vytvářejí (to se matematiky týká velmi výrazně).
Tím by vše mohlo skončit, problém je jen v tom,
že poznatky by mizely v nenávratnu s jejich nositeli.
Takovou situaci pamatuji dokonce v našem Mate-
akademickýném úsporném
ab
28
FOTO: STANISLAVA KYSELOVÁ, AKADEMICKÝ BULLETIN
matickém ústavu; jeden z nositelů nám byl i dlouho
ředitelem. Proto se vědecké poznatky už od starověku
sepisují a zveřejňují. Publikace jsou vlastně jediným
výstupem vědeckého bádání a instituce (univerzity,
ústavy) na nich odůvodněně trvají. Nakonec
je to i v našem zájmu, chceme své výmysly sdělit
přátelům a kolegům. Co kdyby měli nějaký další nápad
a naše myšlenky posunuli dále Pamatuji šedesátá
léta a jedno z tehdejších amerických hesel:
Publish or perish! Vycházelo z univerzit a vědeckých
institucí, peněz moc nebylo, měřila se produkce
a podle ní přicházely finance od státu. Potud bylo
vše v pořádku. Důsledkem ale byl mimořádný
(téměř exponenciální) nárůst počtu publikací (v matematice
se projevil utěšeným tloustnutím Mathematical
Reviews, speciálními čísly, kterými se dohánělo
zpoždění atd.). Počet dobrých a kvalitních
prací se na druhé straně moc nezvyšoval. S tím bylo
třeba něco udělat. Matematici však iniciativu příliš
nevyvinuli. S iniciativou přišli zejména chemici
a biologové. Dle nich je dobré jen to, co je hodně citováno
a vychází v „dobrých“ časopisech; a jsme
u impaktních faktorů. Science a Nature jsou ty
správné časopisy! Nedávno jsem z úst vlivného člena
naší Akademické rady slyšel parádní slovo „nej-