Sestava 1 - Akademický bulletin - Akademie věd ČR

p o r t r é t y z a r c h i v u
BERTOLD BRETHOLZ
(1862–1936)
Po studiu historie a práv na vídeňské univerzitě strávil
další dva roky v Institutu pro rakouský dějezpyt.
Na doporučení Theodora von Sickela se roku 1892 stal
moravským zemským historiografem a o tři roky později
nastoupil do městského archivu v Brně. Roku 1897
začal novou etapu profesního života, když odešel do
Moravského zemského archivu. Brněnský archiv se
pod jeho vedením v letech 1909–1926 změnil v centrální
archivní pracoviště celé Moravy. Pro práci historika
byl B. Bretholz dobře vybaven: vedle latiny a řečtiny hovořil
francouzsky, italsky a anglicky, uměl i česky.
Od roku 1905 pracoval rovněž jako člen Komise pro
novější rakouské dějiny, o dva roky později se stal řádným
členem rakouské archivní rady. Vedle archivních
prací a vysokých funkcí v rakouské archivní správě se
věnoval i pedagogické činnosti; od roku 1909 přednášel
dějiny a pomocné vědy historické na brněnské německé
technice, a to nejprve jako honorární a posléze
jako mimořádný profesor. Již roku 1914 byl zvolen za
korespondenčního člena Akademie věd ve Vídni.
Při vědecké práci se soustředil na kritické vydávání
archivních pramenů, upozornil na existující listinné padělky
a jeho vynikající práce o latinské paleografii vyšla v několika
vydáních. S ohledem na nespornou vědeckou erudici
jej Spolek pro dějiny Němců v Čechách vyzval, aby
sepsal dějiny Čech a Moravy, v nichž by reagoval na
Palackého pojetí dějin. Výsledkem byla práce Geschichte
Böhmens und Mährens bis zum Aussterben der Přemysliden
1306 (1912). B. Bretholz v ní rozvinul teorii, že ve
13. století do země nepřišli němečtí kolonisté, ale že hospodářskou,
kulturní a sociální aktivitu německého živlu
v českých zemích lze vysvětlit jen rozvojem činnosti zbytků
původního německého obyvatelstva. Připadalo mu, že
tak vytvořil solidní základ, od něhož by mohli domácí Němci
odvíjet politické požadavky. Kontinuální teorie, kterou
se snažil prosadit, však narazila na odpor nejen v českém
prostředí, ale i u německé historiografie. Ačkoli odborná
veřejnost jeho koncepci odmítla, rozpracoval ji ve 20. letech
v populárně vědeckých Geschichte Böhmens und
Mährens (vyšly v letech 1921–1925), které dovedl až do
roku 1792. Základní teze, určená i k podpoře německých
autonomistických požadavků v Československu, měla
doložit, že Češi v dějinách uspěli, jen pokud žili s Němci
Bertold Bretholz se narodil v moravském Příboru 9. července 1862
jako Samuel Bertold Bretholz. Židovskou víru opustil již během
studia práv ve Vídni stejně jako jeho nevěsta, snad proto,
jak se domnívá historička Zdeňka Stoklásková, aby se vyhnul
případným komplikacím v kariéře.
v přátelské shodě; jakmile se v období husitských válek
jejich cesty rozešly, spěl vývoj k bělohorské katastrofě
a dalšímu všestrannému úpadku českého etnika.
V zemském archivu pracoval B. Bretholz v převážně
jazykově českém prostředí, které mu příliš nevyhovovalo.
Především po vzniku samostatného Československa se
snažil najít uplatnění jinde. Jedním z jeho prvních cílů
byla profesura na univerzitě v Berlíně, jejíž získání vypadalo
nadějně. Zdá se však, že jeho plány nečekaně zmařila
skutečnost, že se při jednání o povolání na berlínskou
stolici dějin zmínil jeho židovský původ, který se stal
pravděpodobně nepřekonatelnou překážkou, a dveře
z národnostně komplikovaného prostředí mu zůstaly
uzavřeny. Ve 20. letech, po ztroskotání berlínských plánů,
uvažoval i o profesuře na Německé univerzitě v Praze,
kde by si oproti brněnské technice z prestižního hlediska
jistě polepšil; v tomto případě mu však výrazně
uškodila jeho teorie o kontinuálním osídlení českého území
německým elementem, kterou pražská německá historiografie
odmítala.
Zachoval se nám velice kritický záznam o Bretholzově
pražské přednášce v červnu roku 1922 z pera tehdejšího
studenta historie Josefa Pfitznera, jehož slova vystihla
jak odpor německé odborné veřejnosti k Bretholzově
kontinuální teorii, tak i osobní zklamání plodného badatele:
„Ten, který se chlubil tím, že neexistuje jediná
otázka, kterou by ze svého hlediska nemohl zodpovědět,
nemohl na mnohé námitky říci ano slovo. […] Tribunu
opustil jako zlomený muž, který obětoval celých
30 let svého života pouze své teorii.“
Bretholzova teze o kontinuálním německém osídlení
území Čech a Moravy mezi odborníky neuspěla, ovšem
stala se součástí nacistické okupační ideologie, ačkoli
jméno jejího židovského autora bylo z nacistické historiografie
vymazáno. Vývoj Německa po roce 1933 znamenal
pro Bretholze rozpad světa, jemuž věřil, a nelze proto
vyloučit, že 27. listopadu 1936 zvolil dobrovolnou smrt.
Uzavřel se tak život člověka, v jehož osudu Zdeňka
Stoklásková spatřovala „personifikaci komplikovaných
národnostních poměrů na Moravě: zrozením Žid, národností
Němec a duší Moravan“.
■
ALENA MÍŠKOVÁ,
Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
21 ab