SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

314 Soudobé dějiny XVI / 2–3
strany různě projevoval, nicméně je hlubším a trvalejším předpokladem její ideologie,
než dosavadní odborné úvahy o ODS připouštěly. 1
Historické reprezentace pod praporem diskontinuity
Tradici navzdory
Václavu Klausovi se velmi záhy v roce 1990 podařilo ovládnout veřejný diskurz
v tom smyslu, že postkomunistická transformace začala být automaticky spojována
s hodnotami rychlosti, efektivity a ovšem také s představou obecného fungování
neosobních mechanismů trhu. Ty byly údajně v souladu se selským rozumem
i vědeckými poznatky a bez potíží „standardně“ fungovaly všude na západ od
postkomunistického světa. Úcta k těmto přirozeným, neosobním mechanismům
se ostatně otiskla v západním politickém a ekonomickém systému, a proto stačilo
pokorně přijmout „vyzkoušená řešení a staré pravdy“. 2 Tato soustava přesvědčení
umožnila na diskurzivní rovině potlačit strach ze sociálních dopadů ekonomické
transformace, zároveň ovšem ladila se sílící, zejména mimopražskou nespokojeností
s neefektivním a nedemokratickým fungováním Občanského fóra. Klaus se
tak v rámci krize Občanského fóra v druhé polovině roku 1990 postavil do čela
hnutí za jeho přeměnu ve „standardní“ politickou stranu západního typu, ústící
na počátku roku 1991 v rozdělení OF na pravicovou konzervativní stranu „bez
historické návaznosti“ a liberálněji laděné politické hnutí explicitně navazující na
Občanské fórum. Tento ustálený, dobovými médii podporovaný obraz je však třeba
v několika ohledech korigovat.
Francouzská badatelka Magdalena Hadjiisky ve své sociologické analýze rozpadu
Občanského fóra 3 zajímavě doložila dvě různé věci: Jednak že ODS skutečně
1 Výjimku tvoří politolog Jan Holzer, který v několika textech sledoval vztah ODS k tradicím české
politiky, a zejména politického myšlení, jež formuluje jako: 1) důraz na mravní prvky v politice,
2) despekt k fenoménu politické moci a suplování politiky kulturou, 3) výrazná skepse k politickému
stranictví, 4) důraz na národní prvek, 5) nekritický přístup k fenoménu demokracie
a 6) specificky české pojetí politiky jako odrazu sporu o „českou otázku“. Autor se ovšem vůči
všem těmto tradicím normativně vymezuje a ODS (s výjimkou národního důrazu, v němž se
podle něj „aktuálně cítí jako doma“) na základě pouhých náznaků označuje za nejvýznamnější
představitelku rozchodu s nimi. (Viz HOLZER, Jan: ODS a tradice české politiky. In: BALÍK, Stanislav
a kol. (ed.): Občanská demokratická strana a česká politika: Role ODS v českém politickém
systému v letech 1991–2006. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2006, s. 271–283;
srv. HOLZER, Jan: Dilemata, možnosti a meze české pravicové politiky. In: FIALA, Petr – MIKŠ,
František (ed.): Česká konzervativní a liberální politika. Brno, CDK 2000, s. 106–115.)
2 Chiméra rovnosti. In: KLAUS, Václav: O tvář zítřka: Rok devadesátý. Praha, Pražská imaginace
1991, s. 21; viz též Archiv Hlavní kanceláře ODS (dále jen AHK ODS), fond (f.) Kongresy, karton
(k.) Kongresy 02–03, Projev V. Klause na 3. kongresu ODS, 7.11.1992.
3 HADJIISKY, Magdalena: Vznik Občanské demokratické strany: Pokus o sociologickou analýzu.
In: GJURIČOVÁ, Adéla – KOPEČEK, Michal (ed.): Kapitoly z dějin české demokracie po roce 1989.