SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

310 Soudobé dějiny XVI / 2–3
Křesťanskodemokratické strany a Liberálnědemokratické strany. A právě proto
lustrační procesy do určité míry fungovaly jako nástroj boje proti takzvaným osmašedesátníkům
– o kredit, vliv, pozice. Mohli bychom to doložit na řadě konkrétních
výroků a střetů v parlamentech, kapacita této studie je však již vyčerpaná. Z vlád,
parlamentů a státních institucí měli odejít – na základě prokazatelných archivních
nálezů – bývalí vysocí funkcionáři KSČ a spolupracovníci Státní bezpečnosti. To
měl zajistit lustrační zákon, přijatý Federálním shromážděním v listopadu 1991
a Českou národní radou v dubnu 1992.
Klub angažovaných nestraníků a další neparlamentní strany a sdružení sice vytrvale
usilovaly o to, aby bývalý předseda krajského výboru KSČ nemohl založit privatizační
fond, bývalý důstojník StB banku a bývalý člen předsednictva ÚV KSČ firmu
obchodující v Sovětském svazu. Taková „opatření“ však zůstávala mimo zorné
pole většiny pravicových politiků, kteří se soustředili na obecné šíření osvojených
konzervativních a liberálních hodnot. Pokud něco lze označit za „druhou revoluci“,
tak jsou to procesy zásadní ekonomické změny. Vnitřně rozporná politika širokého
ústavního konsenzu konečně zakotvila v pevnějších ideologických schématech
a postkomunistický homo oeconomicus ovládl veřejný prostor. Reduktivní politické
myšlení se ukázalo jako východisko z nestrukturovaného chaosu počátků přechodu
k demokracii: dělení na pravici a levici, dělení na staré a nové struktury, dělení
státních kompetencí, dělení Občanského fóra, dělení podle národních zájmů, dělení
federace, dělení majetku a podobně.
Svědomí politické elity přesto zůstávalo poznamenáno sametovým syndromem.
Transformační legitimita kotvila v negativním vztahu k zavrhované epoše, a to muselo
být veřejně deklarováno. Tisíce osobních protikomunistických exhibicí, opakovaně
demonstrovaných, po nějakém čase již stereotypních, tíhlo k završení ve
veřejném a symbolickém morálním aktu odsouzení. Myšlenka „morálního tribunálu“,
jak se zdá, jen tak nezmizela. V listopadu 1991 Federální shromáždění přijalo
zákon o době nesvobody, který obsahoval jednovětou deklaraci: „V letech 1948 až
1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony.“ 51 Právní akty
přijaté v této době však mohly být zrušeny jen prostřednictvím zvláštních zákonů.
Z hlediska přesvědčených antikomunistů byl zákon bezzubý. Konfederace politických
vězňů se bezvýsledně pokusila prosadit svou verzi, v níž byla KSČ označena
za „teroristickou a zločineckou organizaci“ a měla být postavena mimo zákon, rozpuštěna
a zbavena veškerého majetku ve prospěch státu. 52
V letech 1990 a 1991 se rozevřela citelná trhlina mezi jednoznačnou charakteristikou
komunistické minulosti jako doby nesvobody a totality a mezi frustrací
z nemožnosti udělat za takovou minulostí „tlustou čáru“. V následujících letech se
51 Zákon č. 480/1991 Sb. přijalo Federální shromáždění ČSFR 13.11.1991.
52 Tamtéž, Světové sdružení bývalých československých politických vězňů v exilu, Zürich: Návrh
zákona podaný jménem Konfederace politických vězňů Československa.