SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

278 Soudobé dějiny XVI / 2–3
O jejich setrvání či odchodu z vrcholné a komunální politiky měli rozhodnout až
občané v parlamentních volbách v červnu 1990 a v komunálních volbách v listopadu
1990.
* * *
Úhrnem vzato stalo se něco nemyslitelného: pád komunismu v Polsku, Maďarsku,
Československu a dalších zemích (s výjimkou Rumunska) nikoho nic nestál! Obávané
východní impérium se poroučelo rychle a bez násilí. Nečekaná, dech beroucí
změna byla považována za zemětřesení bez následků, za triumf svobody. Mluvilo
se o přerušení věčného koloběhu revolucí a kontrarevolucí, o přetržení řetězce
násilí a odvet za násilí. Konec impéria neměnil jen Poláky, Maďary, Němce, Bulhary,
Rumuny, Čechy a Slováky, ale měl změnit celý svět. Československý prezident
Václav Havel mluvil o tom, že středoevropské a východoevropské národy prodělaly
delší a celistvější zkušenost s totalitními režimy než národy západní a – jsouce o ni
bohatší – mohou ji zprostředkovat světu jako poučení a memento.
že jsme neměli nic domluveno a asi čekali, co oni. Oni nic.“ (Vyjádření je převzato z Pithartových
písemných poznámek z počátku dubna 2009 k textu této studie.) Slovy „zařídil to Čalfa“
Pithart naráží na aktivitu předsedy federální vlády Mariány Čalfy, který mezi 15. a 19. prosincem
ve Federálním shromáždění kuloárními intervencemi dosáhl toho, aby komunističtí
poslanci zvolili Václava Havla prezidentem. Těmto intervencím předcházela dohoda mezi
Čalfou a Havlem z 15. prosince o vzájemně koordinovaném postupu při prosazování Havlovy
kandidatury. Je pravděpodobné, že Čalfa při svých intervencích komunistickým poslancům
slíbil, že pokud zvolí Havla prezidentem, setrvají ve Federálním shromáždění až do parlamentních
voleb v červnu 1990. Na společné schůzi obou sněmoven zákonodárného sboru
19. prosince členové poslaneckého klubu KSČ veřejně a unisono podpořili Havlovu kandidaturu.
Změnili svůj názor proto, že jim Čalfa vyhrožoval (jak v roce 1994 tvrdil historikům), nebo
proto, že jim slíbil politické přežití do voleb Podle mého úsudku je pravděpodobnější druhá
možnost – perspektiva dokončení mandátu mohla být důvodem, proč komunisté u kulatého
stolu 22. prosince už nepožadovali ony „záruky, že jim nic nehrozí“, o které při předchozím
jednání u kulatého stolu 13. prosince žádal Vasil Mohorita. Tuto hypotézu potvrzují následující
události: na nejbližší schůzi obou sněmoven 23. ledna 1990 odmítli komunističtí poslanci hlasovat
pro zákon o kooptacích, na jehož základě měla být většina z nich odvolána a nahrazena
aktivisty OF a VPN. Proti kooptačnímu zákonu tehdy vystoupila i Čalfova federální vláda (!)
s formálním důvodem, že by si jím Československo udělalo velkou ostudu v zahraničí. Pro
hypotézu svědčí i vyjádření Václava Havla bezprostředně po schůzce s Čalfou 15. prosince, že
Federální shromáždění zůstane až do voleb v původním složení a bude poslušně odhlasovávat
všechny předložené zákony (viz SUK, Jiří: K prosazení kandidatury Václava Havla na úřad
prezidenta v prosinci 1989: Dokumenty a svědectví. In: Soudobé dějiny, roč. 6, č. 2–3 (1999),
s. 346–369). Ve hře podle mého názoru ovšem zůstává i hypotéza, že komunisté se za podporu
Havlovy kandidatury dožadovali bezvýhradného zařazení své strany do pluralitního demokratického
politického spektra.