SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

276 Soudobé dějiny XVI / 2–3
Politické hry
s „nedokončenou revolucí“
Účtování s komunismem v čase Občanského fóra
a po jeho rozpadu (1989–1992)
Jiří Suk
Historický kompromis
V listopadu a prosinci 1989 se celým Československem přehnala mohutná manifestační
vlna, pod kterou se zhroutilo panství Komunistické strany Československa.
Co se však navenek jevilo jako revoluce, postrádalo vnitřní revoluční náboj. Předlistopadová
opozice z hlediska politické síly a vlivu byla okrajovým jevem, disidenti
nemohli a nechtěli s režimem účtovat, nabízeli mu dialog o změně systému, který
ovšem režim odmítal. Pasivní společnost, po dvě generace uvízlá v policejně-byrokratické
realitě socialistického státu, povstala pozdě, až pod neodolatelným vlivem
převratných událostí v sousedních zemích, vrcholících pádem Berlínské zdi 9. listopadu
1989. Vládnoucí komunisté si pozdě uvědomili, že jejich panování končí,
a nezbylo jim než utéci od praporů se srpem a kladivem. V antitotalitní explozi po
17. listopadu byli všichni – moc, opozice i společnost – náhle postaveni před nevyhnutelnou
skutečnost, že skončila jedna epocha.
Období, které mělo vnější parametry revoluce, trvalo krátce – jen do konce roku
1989. Devětadvacátého prosince Federální shromáždění jednomyslně zvolilo disidenta
Václava Havla prezidentem Československé socialistické republiky. Nového
prezidenta volil sbor, ve kterém absolutní většinou disponovali poslanci-komunisté.
Jedna pramenná indicie naznačuje, že tomu mohla předcházet explicitně formulovaná
politická dohoda: zvolí-li KSČ bývalého „třídního nepřítele“ hlavou státu,
bude následně bez výhrad uznána jako legální součást demokratického politického