SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

270 Soudobé dějiny XVI / 2–3
se přece snadno mohl vymluvit na zdravotní obtíže… Prezident ovšem ke Smutnému
hned dodal, že lidi v protektorátu nechce odsuzovat: „Kdoví, kdo z nás byl by
jiným hrdinou.“ 121
U Zdeňka Nejedlého se lze domýšlet, jak přístup k potrestání údajných provinilců
souvisel s jeho povahou. Mnozí jeho současníci u něho shledávali sklon k nesnášenlivosti,
pramenící z ješitnosti, stálé zaujímání konfrontačních poloh. Přece však
jsou lidé, kteří naznačují, že Nejedlého zatvrzelost nebyla ani v případě účtování
s údajnými provinilci za války absolutní. Julius Firt dosvědčuje, že Zdeněk Nejedlý
podpořil úsilí národních socialistů, aby nemusel být vyšetřován a souzen ředitel
Melantrichu Jaroslav Šalda. 122 Zdeněk Kalista přiznává určitou velkorysost Nejedlému
po únoru 1948, kdy byl propuštěn z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
a Nejedlý na žádost rektora Jana Mukařovského umožnil, aby mu byly předloženy
nabídky na slušné profesní uplatnění. 123 Zaregistrujme podobná svědectví, byť jsou
obtížně ověřitelná. Pokud bychom se vrátili do roku 1945, je nutno připomenout,
že Nejedlému svým způsobem imponoval čin jeho přítele Josefa Šusty, který se rozhodl
vypořádat s vlastními ústupky nacistům způsobem absolutním – dobrovolným
odchodem z tohoto světa. 124 Nejedlý přispěl k uchování povědomí o historikovi Josefu
Šustovi, byť nebyl v tomto směru zcela konzistentní.
Zdeňka Nejedlého nelze patrně jednoznačně představovat jako krvežíznivého
starce, bažícího po utrpení jiných. Na druhou stranu i v takových polohách se objevil
(připomeňme znovu jeho propagandistickou podporu politických procesů).
Znalci kulturního života po roce 1945 jej ovšem řadí spíše k umírněným předákům
komunistické strany. 125 Hudebníkům adresoval v dubnu 1950 konejšivá slova: „Komunista
nepopravuje, vůbec ne, komunista je daleko humánnější, než byli měšťáci.
(...) My chceme pomoci, zejména vidíme-li dobrou vůli, vidíme-li schopnosti,
vidíme-li, že takovou pomocí můžeme někoho přivést dopředu.“ 126 Pomiňme nyní
trapnou skutečnost, že v měsíci, kdy byly publikovány citované věty, byla odsouzena
k smrti a popravena Milada Horáková – jako jiné oběti komunistické vlády před
121 Tamtéž.
122 Viz FIRT, Julius: Knihy a osudy. Brno, Atlantis 1991, s. 141.
123 Viz KALISTA, Zdeněk: Po proudu života, sv. 2. Brno, Atlantis 1996, s. 661. Kalista neměl
nejmenší potřebu Nejedlého idealizovat. Ten mu totiž krátce po osvobození připravil hrůzný
zážitek, když na setkání kulturních elit v pražské Lucerně jej spolu s dalšími „pekařovci“
a chvaliteli českého baroka označil za Hitlerova pomahače (připustil alespoň, že někteří nepracovali
pro obhajobu německé poroby vědomě – tamtéž, s. 565). V březnu 1948 pak Nejedlý
podepsal výměr, jímž byl Kalista zbaven docentury na pražské filozofické fakultě (s. 655).
124 K tomu viz ČERVINKA, František: Zdeněk Nejedlý. Praha, Melantrich 1969, s. 348.
125 Srv. alespoň KUSÁK, Alexej: Kultura a politika v Československu 1945–1956. Praha, Torst
1998.
126 Citát pochází z projevu Zdeňka Nejedlého na plenárním zasedání Svazu československých
skladatelů 23.4.1950. In: Hudební rozhledy, roč. 2, č. 8–9 (25.6.1950), s. 202.