SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Srdce Václava Talicha se ztratilo 269
že účtování neproběhne tak dobromyslně po sousedsku, jak si to maloval Smutný
(narozdíl od Beneše, který již v roce 1940 očekával hluboký sociální a mravní převrat).
Uvnitř kulturní obce zrálo přesvědčení, že vypořádání s válečnými poklesky
musí být přísné. I tak kultivovaný muž, jakým byl Adolf Hoffmeister, v diskusním
příspěvku na osmém sjezdu Komunistické strany Československa v březnu 1946
prohlásil rezolutně: „Ti, kteří nešli s pracujícím lidem, skončili ve slepé uličce fašismu
a na černých listinách kolaborantů. Nemohou dnes mluviti, tisknouti, vystavovati,
ale nepřestali šeptat. Nepřestali být nebezpečni a musí být jednou provždy
z české kulturní obce vyloučeni.“ 118 Publicista Jiří Hájek označil lidi z kulturní sféry,
kteří se ukázali mravně nepevnými, kolísajícími či netečnými, za „žalostné lidské
plevy“ a „nezachranitelně ztracené odpadky lidské společnosti“. 119 Průběh národní
očisty se stal kolbištěm politického boje, byť navenek politici zachovávali většinou
zdrženlivost.
Motivy volání po tvrdém účtování s provinilci a kolísavci byly různé. Nalezli bychom
zde i nízké bažení po pomstě, závist, snahu zakrýt vlastní poklesky, využít zjitřené
situace k vyřízení osobních či politických účtů. Přiznejme však, že lidé krutě
postižení za okupace měli právo na přísný pohled. Měl na něj právo i Zdeněk Nejedlý.
Prožil dlouhá válečná léta v trýznivých podmínkách exilu, každý den viděl,
jak nesmírně trpí jeho žena, ztratil syna a zetě i dlouhou řadu blízkých osob, jeho
dcera byla vězněna v koncentračním táboru… Přece však historikovi, který nemůže
být jen chladným pozorovatelem zašlých dějů, vkrádá se otázka: neměli bychom od
vítězů očekávat gesto velkorysosti a odpuštění Leč otázka zní do ztracena, proud
minulého dění zmizel jako pouštní řeka a není již lidí, kteří jí byli zmítáni…
Lze uvažovat o tom, nakolik se lišila optika lidí, kteří se vraceli ze zahraničí,
od těch, kteří žili po celou dobu války v protektorátu. Jaromír Smutný v záznamu
z 20. září 1943 zachytil reakci Edvarda Beneše na dění ve vlasti: prezident, jinak
věcně racionální a neprojevující se emotivně, si posteskl, že český člověk se vyznačuje
neochotou vystavovat se zbytečně nejen nebezpečí, ale i nepohodlí. 120 K této
úvaze jej inspirovala návštěva malíře Maxe Švabinského u ministra Emanuela
Moravce, kam si došel pro dárek k sedmdesátým narozeninám. Přijetí se účastnili
Václav Talich, Josef Šusta a další známé osobnosti, čehož pochopitelně propaganda
náležitě využila. Beneš si lámal hlavu, proč Švabinský k Moravcovi chodil, když
118 Viz Protokol 8. řádného sjezdu KSČ ve dnech 28.–31. března 1946: Sněm budovatelů. Praha, ÚV
KSČ 1946, diskusní vystoupení Adolfa Hoffmeistera, s. 157.
119 HÁJEK, Jiří: Kterým směrem půjde kulturní očista: K případu herce Zdeňka Štěpánka. In:
Tvorba, roč. 15, č. 40 (2.10.1946), s. 630. Zdeňku Štěpánkovi adresoval Hájek otevřené
varování, aby se poté, co mu byl umožněn návrat, nespojoval se svým „reakčním“ přítelem
Ferdinandem Peroutkou.
120 Viz OTÁHALOVÁ, L. – ČERVINKOVÁ, M. (ed.): Dokumenty z historie československé politiky
1939–1943, sv. 1, s. 375, dokument č. 306 – záznam Jaromíra Smutného z 20.9.1943.