SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

262 Soudobé dějiny XVI / 2–3
že Anna Patzaková mu před svým uvězněním byla patrně nejbližší, neboť jako jediná
alespoň zčásti naplňovala jeho představy o rozvoji hudební vědy. Je zajímavé,
že s odstupem let se Patzaková, bohatší o zkušenost věznění a prožitek zavržení,
vrátila znovu k Talichově aféře, v níž patrně sama sehrála neblahou úlohu, aby
svůj dřívější postoj poněkud přehodnotila: „Kritický odsudek Václava Talicha a jeho
předchozího působení v opeře Národního divadla, věcně nesporně opodstatněný,
se nám dnes – s odstupem času – jeví jako příliš příkrý.“ 91
Kritiky Václava Talicha po roce 1945 nelze ztotožnit s vyznavači jednoho stranického
přesvědčení či hudebního směru. Motivy negativních postojů vůči Talichovi
byly často lidsky „přízemní“. Šlo někdy o obyčejnou závist, jindy o uraženou ješitnost
umělce, jehož schopnosti Talich dostatečně neocenil. 92 S geniálním dirigentem
nebylo vždy snadné vyjít. Již ve třicátých letech u něho lékaři diagnostikovali
„těžkou neurózu vasomotorickou“, jež se projevovala střídáním stavů popudlivosti
a melancholie a která se zhoršovala vlivem přepracování. 93 A tomu se Václav Talich,
skutečný fanatik práce, bránit nedokázal. Pověstné byly jeho výbuchy zlosti na
zkouškách, kdy zahazoval taktovku či partituru, i jeho „trucování“ během představení,
kdy po mizerném výkonu někoho z účinkujících odmítal po přestávce nastoupit
k dirigentskému pultu. 94 To, co Talich bytostně nesnášel, byla především lhostejnost
k vlastnímu výkonu. Požadoval plné nasazení i při zkouškách, což pro některé
pěvce bylo na hranici fyzických možností. Hudební publicista Jiří Černý soudí, že
jako ona před rokem 1948 významný činitel sociálnědemokratické strany, ve vězení téhož
roku zemřel. Po propuštění z vězení napsala Patzaková Nejedlému sebekritický dopis, v němž
se „doznávala“, že za svůj oportunismus vůči „reakční buržoazii“ byla odsouzena po právu.
(MÚ-AAV, f. Zdeněk Nejedlý – korespondence osobní došlá – s jednotlivci, inv. č. 3068, k. 52,
dopis Anny Patzakové z 15.12.1954).
91 PATZAKOVÁ, A.: Komentář. In: NEJEDLÝ, Zdeněk: O Bedřichu Smetanovi. Praha, Academia
1980, s. 428.
92 Hned 16.5.1945 hlásil se Zdeňku Nejedlému jako „oběť německé mašiny zosobněné v Národním
divadle V. Talichem a jeho přisluhovači“ Jan Mestek, jehož v květnu 1939 Talich odmítl
angažovat jako sólistu opery Národního divadla a jemuž nabídl pouze místo ve sboru. Pěvec
se sice „Němcům prodat nechtěl“, ale místo ve sboru nakonec „s utrpením ponížení“ přijal.
(MÚ-AAV, f. Zdeněk Nejedlý – veřejná činnost, k. 40 (508), sl. Divadlo.) Nejedlý ukřivděnému
žalobníčkovi k místu v Národním divadle nepomohl.
93 NA, f. Prezidium Policejní ředitelství v Praze, 1931–1940, sign. T 1/39, k. 1427, posudek profesora
Bohumila Prusíka a docenta Vladimíra Vondráčka z 18.2.1936, vypracovaný na žádost
rektorátu Státní konzervatoře v Praze; srv. též VONDRÁČEK, Vladimír: Lékař dále vzpomíná
(1920–1938). Praha, Avicenum 1977, s. 234. Vondráček napsal, že Talichovi svého času nedoporučil,
aby se ujal funkce šéfa opery Národního divadla, právě s ohledem na jeho zdravotní
stav.
94 THEIN, Hanuš: Žil jsem operou Národního divadla. Praha, Melantrich 1975, s. 42–44; SLÁMA,
František: Z Herálce do Šangrilá a zase nazpátek. Říčany, Orego 2001, s. 113; srv. též KUNA, M.:
Václav Talich, s. 45 n. (viz pozn. 28).