SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

514 Soudobé dějiny XVI / 2–3
autor publikací o kulturní politice a kultuře
v poválečném Československu a Čepičkův
zeť Alexej Kusák). Autoři nepodlehli pokušení
senzačnosti a realisticky vylíčili vztah
Alexeje Čepičky a jeho choti Marty, dcery
Klementa Gottwalda. Dospěli posléze k názoru,
že se patrně opravdu ženil z lásky, nikoli
z vypočítavosti, jak mu bylo často předhazováno
(s. 176). Po roce 1945 se lidský
profil Alexeje Čepičky zastírá clonou jeho veřejného
působení. Autorům se však podařilo
udržet proporci mezi výkladem věnovaným
samotnému Čepičkovi a širšímu politickému
a společenskému dění. Někdy přitom mezi
oběma rovinami našli neznámé spojnice,
jako například v kapitole o Čepičkově úloze
v únoru 1948, opírající se o dosud nevyužité
prameny. Rovněž pasáže týkající se působení
Čepičky v Ústředním akčním výboru Národní
fronty a jeho podílu na úsilí komunistického
vedení podřídit si církve jsou přínosné.
Dostáváme se k problematičtějším rysům
publikace, jež spadají do jisté míry i na vrub
nakladatelství. Neodpustitelným prohřeškem
se zdá fakt, že byla vydána bez řádného
poznámkového aparátu, který by usnadnil
práci budoucím badatelům. Některá závažná
tvrzení, pokud nejsou opřena o citaci
pramene, nemusí navíc na čtenáře působit
věrohodně (použitý zdroj měl být například
zmíněn na straně 140, kde autoři uvádějí,
že Alexej Čepička osobně vybral řeholníky,
kteří byli v době postihu církevních řádů
zatčeni). Kniha si také rozhodně zasloužila
osobní rejstřík. Jazyková korektura byla provedena
poměrně pečlivě, zato občas udeří do
očí zbytečné věcné chyby. Například v roce
1929 se nekonal sedmý, ale pátý sjezd KSČ
(s. 17). Fierlingerova vláda mohla začít působit
na osvobozeném území Československa
až v dubnu 1945, nikoli již o rok dříve
(s. 58). Chybně je uveden název Zemského
archivu v Opavě (s. 43). Rušivě na čtenáře
mohou působit některé až vulgarizující komentáře,
například na adresu režiséra Otakara
Vávry (s. 103) nebo Ludvíka Svobody
v únoru 1948 (s. 205), které se do seriózní
práce prostě nehodí.
Biografie Alexeje Čepičky – o němž se mimochodem
již na sedmé straně dovíme, že
nebyl šedou eminencí komunistického režimu,
jak to signalizuje podtitul knihy – je přes
uvedené výhrady důležitým edičním počinem.
Jde totiž o jeden z prvních velkoryse
koncipovaných životopisů československých
komunistických vůdců, jejichž čas (doufejme)
teprve nadchází. Alexej Čepička není
jistě postavou snadno uchopitelnou, motivy
jeho konání zůstanou v některých případech
již provždy skryty. Díky Jiřímu Pernesovi,
Jaroslavu Pospíšilovi a Antonínu Lukášovi
však máme o jeho životních osudech mnohem
více jasno a nashromážděné poznatky
nyní vybízejí k uvážlivému zhodnocení
této vcelku neblahé, avšak neopominutelné
osobnosti.
Jiří Křesťan
SVOBODA, Ludvík: Deník z doby válečné:
Červen 1939 – leden 1943. Praha, Mladá
fronta 2008, 303 s.
Své deníkové zápisky si začal Ludvík Svoboda
(1895–1979) vést ke dni 3. června 1939.
O dva dny později překročil československo-
-polskou hranici a tím počala jeho válečná
anabáze, v životě bývalého legionáře již druhá.
Svobodův deník pokrývá období pobytu
v Polsku, budování Českého a slovenského
legionu a jeho převedení do Sovětského svazu
po porážce Polska v září 1939, organizování
a výcvik československé vojenské jednotky
v SSSR. Poslední zápis v deníku je datován
25. lednem 1943, kdy se Ludvík Svoboda
dověděl, že 1. československý prapor
má o čtyři dny později odjet na frontu. Editovaný
deník je nesporně cenným historickým
pramenem. Vhodně doplňuje již dříve
tiskem vydané Svobodovy paměti (Z Buzuluku
do Prahy, 1. vydání Praha 1960; Cestami
života, sv. 1, 1. vydání Praha 1971 a 2. vydání
Říčany u Prahy 1996; sv. 2, Praha 1992),
oproti dodatečně sepsaným vzpomínkám
v sobě navíc nese pečeť bezprostřednosti.
Zápisky jsou psány většinou strohým,
úsporným slohem vojáka, přesto nabízejí
vnímavému čtenáři také zajímavé průhledy
do duše pisatele, jež mimochodem ne-