SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Válečné a poválečné dějiny na stránkách polských časopisů 503
zvláště frustrovalo, že jsou internováni společně s německými zajatci. Vzájemná
solidarita a partyzánská zkušenost na jedné straně, cynismus a lži sovětského
velitelství na straně druhé je mobilizovaly k odporu, který se projevoval zejména
v pokusech o útěk, většinou ovšem neúspěšných.
S tématem souvisí příspěvek Dominiky Rafaelské z Ústavu žurnalistiky Varšavské
univerzity, navracející se k jednomu článku v týdeníku Po prostu z času polského
„tání“. Článek uveřejněný 11. března 1956 přerval desetileté mlčení kolem vojáků
Domácí armády a stal se jedním ze symbolů „klidné revoluce“ roku 1956. Do té
doby byla tato odbojová síla představována jako „bandité“ nebo v nejlepším případě
jako oběť intrik londýnské exilové vlády.
Československým dějinám je věnována studie Grzegorze Gąsiora, doktoranda
v Historickém ústavu Varšavské univerzity, který sleduje postoj Antonína Novotného
vůči slovenské otázce v šedesátých letech. Uvádí, že Novotného komunistické
vedení se vyznačovalo nechutí k liberálním reformám a revizi stalinismu a ignorovalo
slovenské národní zájmy. V roce 1963 Novotný v Košicích nastínil kontroverzní
tezi o postupném slévání národů, což se dotklo především slovenské inteligence.
Nerozuměl emancipačním snahám Slováků, podle něj problém nebyl národnostní,
ale hospodářský. Odmítl proto i snahy Matice slovenské udržovat bezprostřední
kontakty se slovenskou emigrací a přijímat její publikace. Slovenská karta se tak
stala motorem změn, které vedly k pokusu o reformu komunistického systému,
jímž bylo „pražské jaro“.
Obraz polské situace v dramatických letech 1980 a 1981 ve světle britského tisku
načrtává Barbara Rogoszová, doktorandka v Historickém ústavu Vratislavské
univerzity. Autorka uvádí, že vznik Solidarity vzbudil ve Velké Británii – v zemi,
kde na jednoho obyvatele připadalo nejvíce časopisů – velký ohlas v celém jeho
názorovém spektru. O událostech na Visle živě referovaly konzervativní The Times
i liberální The Guardian.
Zajímavou porci článků k soudobým dějinám přinášejí také (původně exilové)
pařížské Zeszyty Historyczne ve svém čísle 164. Sławomir M. Nowinowski z Lodžské
univerzity zde referuje o ukončení činnosti polského vyslanectví v Sovětském
svazu na podzim 1939. Vedle moskevské ambasády, jejího konzulárního oddělení
a vojenského atašé působily ještě generální konzuláty v Kyjevě a Minsku a konzulát
v Leningradě. Celkem žilo před válkou v SSSR šest set třicet tisíc Poláků.
Sledování generála Władysława Anderse polskou komunistickou rozvědkou je
tématem článku Krzysztofa Tarky. V září 1946 polská vláda národní jednoty, ustavená
po jaltské konferenci, zbavila občanství pětasedmdesát důstojníků polských
ozbrojených sil na Západě, kteří se nevrátili do Polska. Dodatečně byl občanství
zbaven i jejich velitel generál Anders, s tím že údajně po odchodu ze Sovětského
svazu dobře sloužil fašistům, v emigraci škodil polskému státu, nevrátil se do země
a podporoval boj proti polské „demokratické“ vládě. Přestože se komunistická vláda
snažila vytvářet negativní obraz generála Anderse, doma i za hranicemi zůstával
symbolem odporu.
Stanovisko Władysława Gomułky k sovětsko-čínské roztržce v letech 1956 až
1970 zkoumá Robert Skobelski z Historického ústavu Zelenohorské univerzity.