SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Válečné a poválečné dějiny na stránkách polských časopisů 501
O badatelských výsledcích k událostem května 1968 ve Francii referuje docentka
Historického ústavu Polské akademie věd ve Varšavě Małgorzata Gmurczyk-
-Wrońska, která představuje nejdůležitější knihy vydané na toto téma, hlavně
ve Francii. Zatímco z dřívějších publikací bylo možné vyčíst pevné sympatie ke
květnovému hnutí, práce z konce devadesátých let a počátku 21. století jsou stále
kritičtější vůči jeho myšlenkám a skutkům. Tento názor sdílí i prezident Nicolas
Sarkozy. Děti generace roku 1968 jsou podle něj zrozeny z generační krize, jejich
svět je ohraničen internetem, reklamou a mobilními telefony.
Přehled bádání o takzvané nové levici a studentské revoluci ve Spojených státech
v šedesátých letech podává Włodzimierz Batóg z Akademie svatého kříže v Kielcích.
Americkou levici politologové rozdělují na „starou“ a „novou“. První reprezentují
stoupenci leninismu, trockismu a stalinismu spjatí s Komunistickou stranou
USA, která byla zvláště aktivní od konce čtyřicátých let 20. století. „Stará“ levice
byla spojována se Sovětským svazem, stalinismem a všemi hříchy tohoto systému
a odmítána americkou společností. Její mladší sestra – „nová levice“ – vznikla se
záměrem napravit vady společenského a politického systému ve Spojených státech,
nebyla „antiamerická“ a těšila se, přinejmenším zpočátku, značné důvěře a zájmu.
Druhé číslo čtvrtletníku Dzieje Najnowsze přináší studii profesora Marka Kazimierze
Kamińského z Historického ústavu Polské akademie věd ve Varšavě
o návštěvě Edvarda Beneše v Moskvě v prosinci 1943. Podle jeho názoru Beneš
asistoval Sovětům v jejich hře s výrazně antipolským zaměřením a v delší perspektivě
připravoval základ rovněž pro znásilnění československého státu. Beneš prý
falešně chápal Polsko jako feudální stát a nedomníval se, že by londýnská vláda
byla schopna řešit podstatné problémy nového Polska. Politik s takovým vztahem
k Polsku, soudí Kamiński, mohl jen škodit polským záležitostem, ne jim pomáhat.
Prezident nedokázal dešifrovat Stalinovy intence a před Molotovem vyjádřil přání
koordinovat politiku obou států, tj. podřídit linii československé vlády Sovětům.
Řada článků k válečným a poválečným dějinám se nachází ve třetím čísle časopisu
Dzieje Najnowsze. Joanna Szymoniczeková, doktorandka Ústavu politických studií
Polské akademie věd ve Varšavě, píše o dvojím vedení Polského Červeného kříže
v letech 1939 až 1945 jako výjimce ze stanov Mezinárodní společnosti Červeného
kříže. Za války byl na území Generálního gouvernementu tolerován Polský Červený
kříž, avšak zbavený téměř všech práv. Jeho vedení ve Varšavě mohlo dělat jen to,
co mu dovolovaly okupační orgány, čili málo. Jiná byla situace Polského Červeného
kříže v Londýně, který byl podporován britskou vládou nejen verbálně, ale i každoměsíčními
dotacemi Britského Červeného kříže. Po skončení války byl přeměněn
na Společnost pomoci Polákům, zatímco jedinou reprezentací Červeného kříže pro
Polsko se stala varšavská centrála, podřízená ovšem komunistickému ministerstvu
národní obrany.
Do období války je situována i stať profesora Krzysztofa Jasiewicze ze stejného
ústavu pojednávající o spolupráci ilegálních církevních struktur s polským podzemním
hnutím v letech 1939 až 1945. Uvádí se v ní, že ilegální katolická církev
se od samého počátku podílela na tvoření jeho nejdůležitějších struktur. Nezávisle
na veřejně existujících církevních orgánech, institucích a úřadech existovalo prak-