SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

498 Soudobé dějiny XVI / 2–3
rocku vlastní větší spontaneita hudebního projevu, což dle názoru hudebního publicisty
Jiřího Černého způsoboval vliv maďarského temperamentu. Z jiného úhlu
pohledu pamětníci tehdejšího dění tvrdí, že Praha měla pro slovenské interprety
stejný význam jako Amerika pro soubory z Velké Británie. Úspěch v Praze byl tedy
nejvyšší metou a do určité míry předpovídal budoucnost kapely.
Je pravda, že česká populární hudba v šedesátých letech svou úrovní převyšovala
populární hudbu na Slovensku, kde chyběli nejenom zpěváci typu Karla Gotta,
Waldemara Matušky nebo Evy Pilarové, ale rovněž autoři, jako byli například Jiří
Suchý a Jiří Šlitr. Kultura malých divadel, ze které vyrůstala česká pop music v šedesátých
letech, se na Slovensku dostatečně nerozvinula. Ve sféře československého
jazzu byla situace podobná. Dominovaly zde skupiny umělců, které se soustředily
kolem českých osobností, jakými byli Karel Velebný, Karel Krautgartner nebo
Gustav Brom. Jestliže Slovensko tehdy v oblasti takzvané zábavné hudby v něčem
své české kolegy překonávalo, byl to právě bigbít. Slovenské rockové skupiny
dosáhly v druhé polovině šedesátých let takových kvalit, že ze soutěžního klání
s českými rivaly, k němuž docházelo od roku 1967 na československém beatovém
festivalu v Praze, vycházely často vítězně. V roce 1967 zde k všeobecnému překvapení
zvítězila slovenská skupina The Soulmen v čele s Dežo Ursinym, jednou
z nejvýraznějších osobností pozdější slovenské populární hudby. Festival, který se
tehdy konal v pražské Lucerně, byl jedinečnou a reprezentativní přehlídkou československé
rockové hudby. Slovenští rockoví umělci zde překvapovali své české
konkurenty nejenom úrovní svých textů, hudebních kompozic a celkovým zvukem,
ale například i volbou své umělecké image. Progresivita slovenského rocku se projevila
i v pozdějších letech, když některé slovenské kapely, především Collegium
Musicum a Gattch, úspěšně navázaly na nové světové rockové tendence, které
syntetizovaly rockovou hudbu s výrazovými a kompozičními prostředky hudby
artificiální.
Prostřednictvím zmíněných sond se čtenář seznámí i s jinými momenty fenoménu
„slovenský bigbít“. Dozví se například, v jakém vztahu byl rock a tehdejší hudební
tisk, dále jak vypadalo působení rockových skupin ve slovenských divadlech
a rozhlase. Zajímavé pohledy nabídnou rovněž kapitoly „Dievčatá v beatových
skupinách“, „Pesničkári na beatovej scéne“ nebo „Beatoví bubeníci“.
Graficky výborně zpracovaná kniha Slovenský bigbít představuje bohatý soubor
dobových svědectví, vzpomínek a názorů hudebníků, skladatelů, textařů, publicistů,
ale i fanoušků a dalších osob, které byly součástí slovenské rockové scény
v šedesátých letech minulého století. V žádném případě nejde o odbornou studii,
sevřenou vědeckou metodologií, v níž bychom nalezli například hudebněstrukturální
analýzy jednotlivých děl, vymezení stylově žánrových typů tehdejší slovenské
rockové hudby a podobně. Na práci tohoto druhu si budou muset slovenští, ale
i čeští zájemci o toto téma ještě počkat.
Mozaika uvedených výpovědí přináší rozsáhlou faktografii především v podobě
mnoha jmen hudebních osobností a názvů skupin, často nepříliš známých, které
nejsou k nalezení ani v dosud největším souborném díle věnovaném československé
populární hudbě, Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby. Z tohoto