SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Evropská integrace jako problém 483
uznávání lidské důstojnosti a právní ochrany, případně též zdůraznění solidarity (příspěvek
Johannesa Pollaka „EUropské hodnoty“, s. 90–100). Právě tento paradox je
oporou skepse autorů vůči možnosti esencialistického pojetí „evropských hodnot“.
Johannes Feichtinger tak poukazuje na to, že bude-li se Evropa formovat podle pojetí
národního státu 19. století a bude-li absolutizovat vlastní hodnoty, respektive univerzální
hodnoty vydávat za čistě evropský přínos, bude zároveň sílit tendence ohraničit
se (abschotten) před tím „jiným“, rozdílným od Evropy a jejích hodnot.
Vedle tohoto obecného problému vyvstává ovšem řada problémů specifičtějších.
Uchopit svébytnost Evropy se snaží také přístupy akcentující její křesťanskou podstatu,
kterou mají v tomto pojetí reprezentovat hodnoty religiózní, jež někteří evropští
konzervativci chtějí do tohoto „souboru“ včlenit. Navazují tím na Winstona
Churchilla, který na univerzitě v Curychu v roce 1946 narýsoval ideu „Spojených
států evropských“ a zdůraznil, že mají být založeny na bázi „křesťanské víry a etiky“
(příspěvek J. Pollaka, s. 91). Někteří autoři, jako opět Csáky nebo Feichtinger
(s. 15 a 40), poukazují v této souvislosti konkrétněji na vylučování islámu z tradic,
jež formovaly Evropu, což považují za nepřijatelné. Jak také ukazuje Csáky, problematická
je i jednoduchá subsumpce židovství pod pevné spojení s křesťanstvím
(„židovsko-křesťanská tradice“ a podobně). Feichtinger uvádí, že nikoli výslovný
konsenzus na společných hodnotách, nýbrž společný potenciál zkušeností a vzpomínek
by měl být tím, co Evropu zakládá (s. 42 n.).
Obdobné hledisko zastává Dragan Prole v příspěvku „Evropská resposivita: Ohraničení
pamětí a hodnot“, kde odmítá ideu vyznačení společného evropského hodnotového
kánonu, s tím, že Evropa potřebuje spíše aristotelskou fronésis. Prole, který je
pro nás zajímavý i tím, že připomíná Patočkovu „Poevropu“, vyvozuje z úvah českého
filozofa požadavek otevřenosti vůči jiným kulturám a upuštění od zahleděnosti do
vlastní domnělé jedinečnosti, což se podle něj týká i hodnot (s. 78 n.).
Německá autorka Sabine Offe kontraponuje ve svém příspěvku nazvaném „Vyprávění
obětí (Opfererzählungen): Evropská místa paměti“ vyostřeně 20. a 21. století,
když si klade otázku: Využívalo-li 20. století národních „zakládajících“ mýtů
k apelu na oběť života, nemohla by spočívat specifika přístupu století následujícího
v tom, že využije „vyprávění obětí“ k tomu, aby podobnému zneužití bylo zabráněno
(s. 143) Tuto pozici zaujímají i další autoři. Například Georg Kreis v příspěvku
„Musela by být Evropa demokratičtější“ (s. 61 n.) vznáší otázku, zda současný pokus
o evropskou integraci vyžaduje také překročit geometricky narýsované vzorce
institucionální struktury parlamentní demokracie.
Nejostřejším zářezem do esencialistické koncepce Evropy, postavené na představě
určující role hodnot v jejím politickém formování, je příspěvek Mosheho
Zuckermanna „Ztroskotává EUropa na kulturně-náboženských rozdílech“. Autor
pokládá kulturně-náboženské odlišnosti za epifenomén ve srovnání s faktory ekonomickými.
V tomto směru mimo jiné zdůrazňuje, že by se Evropa musela osvědčit
jako globální hráč především účinnou ekonomickou pomocí „třetímu světu“, což
ovšem není podle něj na bázi kapitalistické ekonomiky pravděpodobné. Zuckermann
připomíná zároveň Marxovu obdivuhodnou anticipaci globalizace, jež se
teprve v našich dnech stává realitou (s. 179–187).