SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

482 Soudobé dějiny XVI / 2–3
Hodnotová problematika jako taková má v Rakousku velkou tradici a lze zde jen
poukázat na reflexe rakouské národohospodářské školy, z níž vyšel i Friedrich
August von Hayek, nebo na analýzy Brentanovy školy. Zaměření na vystižení specifika
„Evropy“ není pak cizí ani české myšlenkové tradici; uvést je možno Tomáše
Garrigua Masaryka, Jana Patočku a nověji Otakara Antoně Fundu, Erazima Koháka
či Miloslava Bednáře. I jeden ze základních problémů obou publikací by bylo
ostatně možno pojmout s použitím terminologie domácí provenience jako „stýkání
a potýkání“ univerzalismu a partikularismu ve svébytném paradigmatu „Evropy“.
Předesílám, že si všimnu pouze některých příspěvků z obou publikací; především
těch, jež mají obecnější význam z hlediska daného tématu (což neznamená, že by
to automaticky diskvalifikovalo hodnotu ostatních).
Sborník kladoucí si v titulu otázku „Evropa, sjednocená hodnotami“ v prvé
řadě zkoumá, v jakém smyslu je Evropa ztělesněna v ideji Evropské unie. Zásadní
stanovisko k tomuto problému formuloval spolueditor Moritz Csáky, když vyložil
pokus o pojetí evropské integrace ve formě evropské ústavy (mezitím v referendech
některých evropských zemí odmítnuté) jako pokus modelovat sjednocující
substanci Evropy na základě aplikace paradigmatu národního státu 19. a 20. století.
Postoj Csákyho, který sdílejí v zásadě i ostatní přispěvatelé, vychází z odmítnutí
„esencialistického“ pojetí Evropské unie, spočívajícího na tomto paradigmatu. Jeho
konsekvence totiž vedou k zakonzervování onoho (domněle) svébytně národního
prvku do podoby jakoby neměnného „národního vědomí“ (Johannes Feichtinger
v příspěvku „Europa, quo vadis Vynález (Erfindung) kontinentu mezi transnacionálním
nárokem a národní skutečností“, s. 27).
Proti tomuto přístupu staví Csáky pojetí neesencialistické, akcentující multikulturní
a pluralitní charakter Evropy. Toto pojetí preferuje kulturní dialog a interakci,
zdůrazňuje především pluralitní a průsečíkové aspekty problematiky evropské
integrace, zejména jejich nezávislost na národních a národně-státních formách,
mnohosměrnost „diskurzů“ a přesahování hranic. Evropa je tak chápána především
jako nacionálně-politicky neuchopitelný prostor, pro který je nejen v přítomnosti, ale
i v minulosti signifikantní převládající pluralita a diference, a který vykazuje neustálou
dynamiku (úvod Moritze Csákyho, s. 9–11).
Principiálně stejné stanovisko zastává i již zmíněný druhý spolueditor Johannes
Feichtinger, který připomíná mimo jiné i vlastní rakouskou zkušenost s nacionalismem,
když po první světové válce zánik habsburské monarchie spolu se ztrátou
území inicioval vývoj směřující k národní homogenizaci (němectví jako „vůdčí
kultura“, distance vůči židovství a podobně), ztělesněné v „německo-křesťanském“
charakteru stavovského státu Engelberta Dollfusse a Kurta von Schuschnigga. Tento
vývoj kulminoval v radikální modifikaci, již ve výslovně šovinistickém a rasistickém
duchu, po připojení Rakouska k Německu v březnu 1938 (s. 22–29).
V této souvislosti autoři publikace nastolují další klíčovou tezi, kterou bychom
mohli označit jako „dialektiku univerzalismu a partikularismu“. Spočívá v tom, že
jako svébytně „evropské“ hodnoty bývají označovány hodnoty, které jsou pak paradoxně
charakterizovány zároveň jako „univerzální“ (příspěvek J. Feichtingera, s. 21):
akceptování svobody, rovnosti, demokracie, lidských práv, tolerance, ochrany majetku,