SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Historické analýzy budování české demokracie 479
péče) a na jejích důsledcích pak ukazuje, jakou podobu získal soudobý český kapitalismus.
Objasňuje výchozí ekonomickou a sociální situaci Československa v roce
1989, zabývá se rolí představ a vizí o možnostech československé, respektive české
ekonomiky v přípravách transformace, sleduje roli interpretací české průmyslové
minulosti. Charakterizuje základní představy politické elity o podobě budovaného
českého kapitalismu na začátku devadesátých let a rozebírá utváření podnikatelské
sféry v České republice, tedy zejména proces privatizace a její sociálně-politické dopady.
Věnuje se také působení první sociálnědemokratické vlády, za jejíž výsledek
považuje „konec českého kapitalismu“ v tom smyslu, že výrazný příliv zahraničních
investic do roku 2002 přinesl také část státních firem do rukou zahraničních vlastníků.
Příliš vysoký podíl zahraničních vlastníků v české ekonomice také považuje
za jednu z jejích současných největších slabin.
Jiří Přibáň se ve svém příspěvku „Právo, kolektivní identita a vyrovnávání se
s minulostí: Středoevropské zkušenosti s postkomunismem“ zabývá rozdílnými
cestami pokusů o vyrovnání s minulostí, které zvolily středoevropské společnosti
po roce 1989. Varianty tohoto vyrovnávání byly podle Přibáně do určité míry dány
způsobem, jak probíhaly takzvané kulaté stoly mezi vládou a opozicí v jednotlivých
zemích. Přibáň rozlišuje dva typy „kulatých stolů“. První nastal v Polsku a Maďarsku,
kde moc s opozicí vedly dlouhodobá a precizně připravovaná jednání, jejichž výsledkem
byla dohoda na přísném dodržování ústavní a právní kontinuity jako základního
rámce přechodu k demokracii. Druhý typ „kulatých stolů“ se uplatnil v Československu
a Německé demokratické republice, kde jednání, vynucené až masovými protesty
veřejnosti, mělo jen malý vliv na zvolený způsob přechodu k demokracii. Úkolem
těchto jednání totiž bylo pouze udržet nenásilný charakter změn, což nevylučovalo
ani radikálnější způsoby rozchodu s komunistickou minulostí.
Ztělesněním snahy nových režimů právně kodifikovat vyrovnání s minulostí byly
jednak zákony o protiprávnosti komunistického režimu, jednak lustrační zákony.
Nové demokracie se také úpěnlivě snažily přispět k vyrovnání s minulostí zřizováním
institucí, jež měly shromažďovat všechny informace o zločinech „starého
režimu“, zdokumentovat a zpřístupnit je budoucím generacím. Přibáň do značné
míry odmítá kritiku lustrací, neboť dle něj rezonovaly se širokou společenskou
poptávkou po spravedlivém potrestání viníků. Základním přístupem k minulosti
v zemích střední Evropy byla podle Přibáně absence jakýchkoli dohod zaručujících
beztrestnost bývalým komunistickým představitelům. Nicméně většina pokusů
o skutečné právní potrestání zločinů komunistických režimů skončila neúspěšně,
což oslabovalo legitimitu nových demokracií. Důvodem byly podle Přibáně dílem
právní obtíže, dílem neochota soudců zločiny stíhat. Autor také porovnává procesy
dekomunizace s denacifikací v Německu po druhé světové válce a konstatuje zásadně
rozdílné výchozí podmínky, jež předurčily podobu a výsledek těchto procesů.
Přestože většina politologů, kteří se zabývají přechody k demokracii, podle Přibáně
oceňuje dodržení principu právní kontinuity i beztrestnosti (neboť zaručují hladší
průběh tranzice), on sám zdůrazňuje, že události na konci roku 1989 byly neseny
vlnou zásadního nesouhlasu veřejnosti s komunistickými režimy, a tudíž i požadavkem
přerušit s nimi kontinuitu.