SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Historické analýzy budování české demokracie 477
lýza je vystavěna na zábavních pořadech, televizních seriálech a průmyslových
výrobcích, jež si diváci či zákazníci oblíbili, na něž vzpomínají či jejichž návrat
vyžadují. Podklady pro ni čerpá především z novinových článků, televizních reportáží
či internetových diskusí. Nabízí se samozřejmě otázka, jakou mají informace
na internetových chatech vypovídací hodnotu, nicméně chápeme-li Francovu stať
spíše jako pokus vůbec otevřít seriózní výzkum této oblasti (studie skutečně předkládá
více otázek k diskusi než jednoznačných závěrů), lze se s úrovní jeho zdrojů
spokojit. Autor se v první části věnuje nostalgii po masové televizní zábavě a televizních
seriálech. Připomíná, že přes počáteční ostych začala i Československá,
respektive Česká televize do svého programu znovu zařazovat oblíbené zábavní
pořady jako Televarieté, a to především z finančních důvodů a také kvůli jistému
přesycení diváků americkou produkcí. Větší spor panoval ve veřejnosti (zejména
v médiích) o reprízy „normalizačních“ televizních seriálů. Zatímco první soukromá
TV Nova jejich vysílání odmítala, v rámci konkurenčního boje o diváka se jich
naplno zmocnila TV Premiéra (Prima). Průlom pak znamenalo zařazení seriálu
Třicet případů majora Zemana do programu České televize v roce 1999, byť vždy
doplněného o úvodní komentář a následnou diskusi odborníků. Odpovědí na
nostalgii diváků je podle France také každoročně se opakující skladba vánočních
a silvestrovských televizních programů, jejímž smyslem je podle autora uspokojit
představu českého diváka, že bez těchto pořadů by české Vánoce ani nebyly tradičními
Vánocemi.
Další část Francovy studie je věnována populární hudbě. Zde autor ukazuje, že
populární písně českých zpěváků ze sedmdesátých a osmdesátých let tvoří většinu
hudebního programu největších českých soukromých rádií, a vysvětluje to jejich
žánrovým zaměřením, nikoli preferencí doby vzniku písní. Poukazuje přitom na
pozoruhodnou personální kontinuitu s předlistopadovou dobou v takzvaném
středním proudu (Karel Gott, Michal David). Nakonec se autor zamýšlí nad nostalgií
po některých průmyslových výrobcích, která se podle jeho názoru koncentruje
především na potraviny (žvýkačky Pedro, rozpustný nápoj Vitacit, limonáda Kofola)
či hraček (igráčci, céčka). Tady Franc vychází hlavně z internetových diskusí
mezi mladými lidmi, takže svým závěrům sám přiznává menší relevanci, zvlášť
když i účastníci těchto debat neteskní vážně po starém režimu, ale své vzpomínky
vnímají spíše jako jistou formu recese.
Hana Havelková vnáší do sborníku svou přidanou hodnotu studií „Otazníky
ženského hnutí po roce 1989“. Shrnuje hlavní trendy vývoje tohoto hnutí a přitom
prezentuje několik zásadních tezí. Přestože podle ní v české společnosti zdaleka
nepanovaly příhodné podmínky pro genderovou problematiku (existence zprofanového
režimního Svazu československých žen a podobně), i tak se po roce 1989
ženské hnutí v České republice výrazně rozvinulo a vznikla řada ženských organizací.
Problém je však v tom, že členky těchto organizací necítí společnou kolektivní
identitu – ženy své organizace primárně prezentují jako zájmové, nikoli ženské.
Ženské hnutí v Česku při své obnově po roce 1989 nenavázalo na předúnorové
hnutí, ale bylo spíše inspirováno moderním feminismem na Západě či důrazem
Evropské unie na tuto problematiku.