SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

476 Soudobé dějiny XVI / 2–3
cuje s prózami většího počtu beletristů, zmíněné silně pesimistické obrazy čerpá
především z románu Zdeny Frýbové Mafie po listopadu. 10 Je otázka, nakolik je to
metodologicky správný postup, protože lze se značnou dávkou pravděpodobnosti
pochybovat o reprezentativnosti této knihy pro veškerou polistopadovou českou
literární produkci. Sama autorka studie v úvodní klasifikaci polistopadových prozaiků
řadí Frýbovou mezi spisovatele zaměřené komerčně, a tedy na masového
čtenáře, předvádí její až bulvární styl a konstatuje, že její díla (podobně jako knihy
Martina Nezvala) 11 kritika odmítla jako velké zklamání. Nicméně autorka odlišuje
literaturu bulvární na jedné straně a „prestižnější prózu“ na straně druhé. Tu
charakterizují vytříbenější výrazové prostředky a celkově sofistikovanější kritika
reality. Její autoři (Pavel Kohout, Ivan Klíma, Eva Kantůrková, Michal Viewegh)
například varují před nebezpečím rostoucího vlivu médií a manipulace mas nebo
rozmachem konzumerismu.
Petra Dominková ve studii „‘Máme demograciju, ne’ Současnost v české kinematografii
po roce 1989“ provedla analýzu přibližně padesáti českých celovečerních
filmů zobrazujících polistopadovou realitu (to je podle ní asi třetina všech takovýchto
natočených filmů). Snaží se především ukázat motivy a obrazy reality, jež se
v těchto filmech shodně objevují nejčastěji. Filmové zobrazení nedávné české minulosti
či současnosti vyznívá po přečtení této studie jen o něco méně pesimisticky
než reflexe literární. Autorka konstatuje, že temné ladění této tvorby se začalo více
rozjasňovat až kolem roku 2000. První filmy hledaly „negativa pozitiv“: například
ukazovaly trpkou svobodu cestování bez peněz a znalosti světových jazyků. Často
předváděly nezaměstnanost, bezdomovectví, převlékání kabátů. Politiky líčily vesměs
jako kariéristy bez reálných kompetencí a morálky a jejich strany jako výtahy
k moci. Polistopadová doba se v nich jevila jako éra chaosu, v níž vládnou peníze
a konzum. Ani Petra Dominková se neubránila přílišné závislosti na několika vybraných
filmech, z nichž zobecňuje své závěry. Jestliže nejčastěji ve své analýze
vychází z filmu Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992), pak z něj
logicky vyvozuje, že typickou figurou českého filmu je hloupý restituent, který
bezpracně přišel ke jmění, s nímž si neví rady a o něž nakonec přichází. Je to však
opravdu výstižný obraz tehdejší reality v českém filmu Naopak ve filmech z druhé
poloviny devadesátých let se již například objevují úspěšní podnikatele (například
Pasti, pasti, pastičky téže režisérky).
Martin Franc ve studii „Ostalgie v Čechách“ rozebírá nostalgii občanů po konzumních
symbolech starého režimu a konstatuje, že tento fenomén česká odborná
literatura zatím přehlíží, narozdíl třeba od studií o ostalgii v NDR. Francova ana-
10 FRÝBOVÁ, Zdena: Mafie po listopadu aneb Ryba páchne od hlavy. Praha, Šulc a spol. 1999.
11 NEZVAL, Martin: Anna sekretářka. Praha, Carmen 1992.