SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

474 Soudobé dějiny XVI / 2–3
2002, ta však straně spíš ublížila, neboť její volební výsledek byl ještě horší než
v roce 1998.
S jistým odstupem začala strana tuto epizodu reflektovat jako chybu, v roce 2004
se její zahraniční politika opět posunula směrem k realismu a o dva roky později již
volání po obhajobě národních zájmů v programu ODS ani nenajdeme. Je to mimo
jiné důsledek úpadku vnitrostranického vlivu Jana Zahradila, který byl „odsunut“
do Evropského parlamentu. Autorka řadí v rámci teorie euroskepticismu občanské
demokraty mezi „měkké euroskeptiky“, kteří v zásadě neodmítají projekt evropské
integrace jako takový, ale vymezují se vůči konkrétním politikám Evropské unie.
Zajímavé je konstatování, že zatímco v západní Evropě euroskeptické politické
strany patří k okrajovým, v zemích střední a východní Evropy zaujímají často důležité
místo v daném politickém systému.
Česká společnost a její reflexe transformace
Jednou z nejzajímavějších studií se ve sborníku představuje americký historik James
Krapfl, působící na McGillově univerzitě v Montrealu. Jeho příspěvek nazvaný
„Poetický základ politiky: Dějiny významu roku 1989“ analyzuje rétoriku o politických
změnách v Československu v roce 1989 prizmatem literární kritiky. Teoretickým
zdrojem je autorovi práce Lynn Huntové, 9 jež interpretuje Francouzskou
revoluci v literárních kategoriích komedie, romance a tragédie. Studie přichází se
čtyřmi typy interpretace československé listopadové revoluce, které se v širší veřejnosti
i politických elitách postupně objevily po roce 1989. Autor přitom upozorňuje,
že každá z těchto interpretací zároveň odrážela odlišné politické zájmy a cíle
různých společenských skupin.
Romantická interpretace vyzdvihovala nenásilný charakter politické změny, která
se tak stala vlastně revoltou proti klasickému, tj. násilnému pojetí revoluce. Byla
charakteristická normativním výkladem reality: revoluce se v ní líčí jako boj mezi
dobrem a zlem, je nesena odvážnými studenty a charizmatickými vůdci dosavadní
opozice, hlavní role při pádu starého režimu je připsána masám a veřejným protestům.
V reakci na tuto interpretaci přichází jiný obraz listopadu 1989 – komedie.
Protagonisty tohoto výkladu byly podle Krapfla hlavně nové politické elity v čele
s Václavem Havlem, jejichž hlavním cílem bylo co nejrychleji ukončit chaotické
období lidového vzbouření, jež se nové elitě stále hůře dařilo držet pod kontrolou.
Základním kamenem této koncepce je snaha po usmíření vítězů a poražených.
9 HUNT, Lynn: Politics, Culture and Class in the French Revolution. Berkeley – Los Angeles, University
of California Press 1984 (české vydání: Francouzská revoluce: Politika, kultura, třída.
Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2007).