SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Historické analýzy budování české demokracie 473
jako sebevražedná, což je vzhledem k sílící pozicí ČSSD v české společnosti celkem
oprávněná obava) a jednak na spoléhání na jistotu současné voličské základny
strany, pohybující se kolem deseti procent hlasů. Handl také podrobně rozebírá
vnitřní rozpory, zřetelné v programových dokumentech strany z devadesátých let.
V závěru studie se zabývá dopadem evropeizace na politiku KSČM a konstatuje, že
i když strana přejímá evropský rozměr své politiky jen velmi neochotně a spíš skrytě,
přeci jen tento proces stranu částečně proměnil. Komunistická strana navzdory
svému dosud nepochybně silnému postavení na české politické scéně není podle
autora moderní levicí, neoslovuje mladé a vzdělané vrstvy, je ideově rozporná.
Důsledkem toho všeho je pak stále silněji se prosazující mocenský pragmatismus,
jehož projevem je snaha získat podíl na politické moci, pokud na něj strana ještě
dosáhne.
Adéla Gjuričová přináší v příspěvku nazvaném „Obhajoba národních zájmů v čase
východního rozšíření EU: 2002 – ‘nacionální epizoda’ ODS“ analýzu vývoje zahraniční
politiky Občanské demokratické strany ve vztahu k tradicím české státnosti
a aktuálně i k fenoménu evropeizace. Koncentruje se zejména na období volební
kampaně z roku 2002, které nazývá periodou „obrany národních zájmů“ v politice
ODS. V závěru se pak autorka pokouší zařadit postoj strany k Evropské unii do
kontextu euroskepticismu. Metodologicky je studie precizní analýzou všech hlavních
zahraničněpolitických dokumentů ODS. Zdroje původní zahraniční politiky
občanských demokratů spatřuje autorka v odmítavém vymezení vůči politice, kterou
počátkem devadesátých let zastávali představitelé Občanského fóra, prezident
Václav Havel a ministr zahraničí Jiří Dientsbier. Vznikající ODS tuto politiku označila
za planě moralistickou a vystoupila proti ní s konceptem politiky „realistické“
a „pragmatické“. V tomto pojetí byla zahraniční politika především „prodlouženou
rukou“ politiky ekonomické. Podle Gjuričové přes všechny programové posuny tato
východiska nadále zůstávají základem zahraniční politiky ODS. Ideovým zdrojem
takovéto politiky se stala vize občansky definovaného národa, jehož zájmům nejlépe
vyhovuje liberální politická ideologie.
Až do takzvaného sarajevského atentátu, „spáchaného“ roku 1997, se v politice
největší pravicové strany téměř neobjevuje rétorika obhajoby národních zájmů.
Až v důsledku personálních změn po pádu ODS a vlády Václava Klause, kdy Josefa
Zieleniece v roli hlavního stranického experta na zahraniční politiku vystřídal Jan
Zahradil, občanští demokraté objevili národní tradice jako své politické téma. Adéla
Gjuričová to přisuzuje snaze získat straně zpět ztracené hlasy voličů poukazem
na její „autenticky české kořeny“. Zahradilova zahraniční politika dospěla až ke
kontrapozici národních zájmů se členstvím České republiky v Evropské unii, což
se nejmarkantněji projevilo sepsáním „Manifestu českého eurorealismu“ (2001),
kterým se ODS přiblížila pozicím nacionálního konzervatismu. Jeho tvůrci v čele
s filozofem Miloslavem Bednářem označili projekt Evropské unie za neliberální,
a tudíž odporující (údajně liberální) české státní ideji. Zdůvodnili to potřebou
obhajoby národní identity, jež je v konceptu liberálního nacionalismu vnímána
jako nejdůležitější faktor soudržnosti moderní národní společnosti. Tato strategie
vyústila do výrazně nacionalistické a protiněmecké volební kampaně ODS v roce