SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

472 Soudobé dějiny XVI / 2–3
cionáři těchto fór se později stali iniciátory jejich přeměny v místní sdružení ODS.
Autorka však hlavního viníka tohoto rozkladu vidí v politice pražského centra, jež
podle ní dělalo vše pro to, aby rostly řady nespokojenců v regionech, kteří pak naskočili
na rétoriku Václava Klause, šitou jim na míru.
Autorka dochází k několika novým poznatkům: pravidla výběru funkcionářů Občanského
fóra, utvářená zdola při sestavování volebních kandidátek, byla vlastně
začátkem transformace OF v politickou stranu – dávno předtím, než o tom začal
mluvit Václav Klaus. Přechodu ke klasickému stranictví v Československu podle
Hadjiisky dále výrazně napomohlo, že problémy většiny občanů i místních aktivistů
Občanského fóra byly značně vzdálené od ideálů disidentů. A v neposlední řadě
nakonec převážila síla tradice stranického systému první i třetí československé
republiky.
Vladimír Handl podává ve své studii „Transformace komunistické strany:
Od ‘strategie levicového ústupu’ k evropeizaci“ nejen celkový přehled vývoje
Komunistické strany Čech a Moravy v letech 1990 až 2007, ale také přináší originální
interpretace jevů, jež s tímto vývojem uvnitř komunistické strany souvisely.
Za hlavní rozpor, kontinuálně přítomný v politice KSČM, považuje konflikt mezi
konzervativním přístupem (zdůrazňujícím věrnost ideologii) a snahami o modernizaci
strany v duchu současné, radikální, ale demokratické levice. Handl
přesvědčivě ukazuje, že v přelomových okamžicích po roce 1989 vždy uspěli spíše
konzervativci, kterým dobré volební výsledky navíc dávaly za pravdu, respektive
je nenutily zamýšlet se nad reformami stranické politiky. Na druhé straně nebagatelizuje
existenci modernizačního křídla, jež vznáší varovné otázky a požadavky,
které mohou komunistické straně pomoci z dlouhodobějšího pohledu zachránit
její pozici na politickém trhu, limitovanou neúprosně stoupajícím průměrným
věkem členů strany a výrazným poklesem podílu vysokoškolsky vzdělaných komunistů.
Kromě konzervativců a modernistů identifikuje autor ve straně třetí,
zdaleka nejpočetnější proud, jejž nazývá tradicionalistickým. Tvoří ho v zásadě
masa členstva, která svou pasivitou a neochotou ke změnám udržuje stranu
v zakonzervovaném stavu. Tyto straníky je možno rozpoznat pomocí tradičních
společných znaků, jako je přesvědčení o platnosti marxisticko-leninské ideologie,
antikapitalistický postoj, obhajoba pozice Ruska a Číny ve světovém řádu,
odmítání Západu. V zásadě tento proud nemá daleko ke konzervativcům, a společně
udržují svou hegemonii ve straně prostřednictvím jejích hlavních tiskových
médií – Haló novin a Naší pravdy. Důvody tohoto stavu hledá Handl především
v historii předlistopadové KSČ. Ta nebyla od padesátých let nucena (vzhledem
k silné pozici v české společnosti, dané mimo jiné autenticky domácím původem
a zakořeněním již od dvacátých let) k jakýmkoli zásadnějším změnám svého politického
kurzu. „Pražské jaro“ se v tomto duchu jeví jako jakési její vykolejení
z podstaty. (Není náhodou, že podpora Dubčekovy reformní politiky byla nejslabší
v okresních orgánech strany, jež i dnes identifikuje Handl jako jádro tradicionalistů
a konzervativců.)
Grebeníčkovo vedení podle Handla zvolilo strategii takzvaného levicového
ústupu, která je založena jednak na odmítání zásadnější změny kurzu (vnímané