SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Historické analýzy budování české demokracie 471
původním zakladatelům takzvaný studentský parlament, v němž požadovali zprůhlednit
pravidla výběru reprezentantů a větší podřízenost studentské exekutivy
tomuto parlamentu. Nicméně nově se tvořící studentské zastupitelské orgány si,
jak ukazuje autorka, nezískaly důvěru většiny studentů a jejich legitimita tak byla
vratká. Mnoho „obyčejných“ studentů se nechtělo aktivně účastnit „studentské politiky“,
a tomu odpovídala i úporná snaha předáků mobilizovat studenty na svou
stranu prostřednictvím revoluční rétoriky, využívající emocionálních argumentů
(antikomunismus, studenti jako „morální garanti“ svobodných voleb). Autorka
také konstatuje slabou vazbu mezi studentskými orgány a těmi studenty, kteří
byli kooptováni do parlamentu (konkrétně do České národní rady). Před volbami
v červnu 1990 se pak studenti plně zapojili do kampaně ve prospěch Občanského
fóra a boji proti KSČ. Poté však studentské hnutí v zásadě ztratilo svou původní
mobilizační funkci, protože z něj odešlo mnoho původních vůdců a řadoví studenti,
věnující se opět spíše svým studijním povinnostem, o dění v těchto orgánech
nejevili velký zájem.
Francouzská socioložka Magdalena Hadjiisky z Ústavu politických věd ve Štrasburku
přináší zajímavou sondu do procesu rozpadu Občanského fóra a vzniku
ODS. Ve své studii „Vznik Občanské demokratické strany: Pokus o sociologickou
analýzu“ vychází ze studia procesů, které se odehrávaly v regionálních patrech
Občanského fóra. Práce je založena nejen na archivních dokumentech, ale také na
řadě rozhovorů s bývalými regionálními politiky OF a ODS. Autorka se snaží pochopit
motivaci jednotlivých skupin mobilizovaných uvnitř Občanského fóra, jež se
během léta a podzimu 1990 propojily v podpoře politické linie Václava Klause. Odkrývá
zde hlavně neschopnost vedení shodnout se na scénáři ekonomické reformy,
ignoranci problémů, s nimiž se denně museli potýkat právě politici v regionech,
marginalizaci účtování s dědictvím starého režimu, jehož naléhavost cítili politici
„dole“ intenzivněji než v pražském centru, nebo snahu místních funkcionářů Občanského
fóra vybudovat takovou politickou organizaci, jež by jim zajistila budoucí
profesionální politickou kariéru. Absence pravidel výběru vůdců se stala konfliktním
tématem zejména ve chvíli, kdy z místních fór začali odcházet jejich původní
zakladatelé a o slovo se hlásili uchazeči o roli politiků z povolání. V tomto období
se podle autorky formulovaly politické praktiky a referenční rámce, jež poté dlouho
přetrvávají v české politice. Stručně je lze popsat jako úpornou snahu o respektování
principů zastupitelské volební demokracie.
Hadjiisky obohacuje celkem již známý výklad vývoje a rozpadu Občanského fóra
cennými case studies, v nichž na příkladu dění v Ostravě a Brně ukazuje některá
specifika spoluurčující obecný charakter transformace OF v politickou stranu. Chaotická
povaha Občanského fóra i výběru funkcionářů začínala dostávat jasnější řád
díky procesu výběru kandidátů na volební listiny OF před parlamentními volbami
v červnu 1990. Jelikož byly pochopitelně organizovány na teritoriálním principu,
musela se této zásadě podřídit i vnitřní organizace fóra. Ve velkých městech, jako
byla obě sledovaná, se proti vůli celoměstského OF stále více prosazoval zájem fór
z jednotlivých městských obvodů. V Brně se například obvodní a podniková fóra
stala základnou „odboje“ proti celoměstskému OF v čele s Janem Šabatou a funk-