SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

470 Soudobé dějiny XVI / 2–3
přeměnu hnutí na politickou stranu, ale neuspěl s tímto návrhem, neboť „všichni
chtěli, abychom vydrželi do svobodných voleb v červnu 1990 a regulérně se jich
zúčastnili“. 7
Suk dále provází čtenáře po některých konkrétních politických sporech z let
1990 a 1991, v nichž ukazuje Havlovu angažovanost (spor o volební zákon, o název
státu, Havlův pokus o mobilizaci veřejnosti proti federálnímu parlamentu na
konci roku 1991). Tyto kontroverze evidentně ukazovaly meze Havlových snah
využívat charizmatu, který získal u veřejnosti v listopadu 1989 – v žádném z nich
se mu nepodařilo zvítězit, protože podcenil standardizaci československé politiky
do podoby klasické parlamentní demokracie se všemi svými formalistickými postupy,
pravidly a procedurami. Suk nicméně vyzdvihuje význam Václava Havla, jenž
podle něj tkví ve vytrvalém odporu intelektuála proti snaze státní moci o absolutní
ovládnutí jedince. Přestože Václav Havel nezměnil českou politiku, zůstává jeho
intelektuální vliv i celosvětově silný, konstatuje Jiří Suk.
Americká historička Deanna Wooleyová z Ruského a východoevropského ústavu
Indianské univerzity v Bloomingtonu se ve svém příspěvku „‘Geneze 17. listopadu’:
Jak se v roce 1989 vytvářelo demokratické studentské hnutí“ zabývá vznikem
studentského hnutí v Československu v roce 1989 a dále především problémy,
které plynuly z transformace tohoto hnutí do studentské samosprávy na univerzitách
v roce 1990. Autorka vychází jednak z pramenů uložených v Archivu dějin
Univerzity Karlovy, a dále pak z již dříve publikovaných prací Milana Otáhala či
Ladislava Holého. 8 Pokud jde o roli studentů v iniciaci procesu politické změny,
autorka víceméně přejímá již publikované koncepce. Studenti se podle ní sami cítili
být svědomím národa, neboť na vlastní kůži prokázali krutost režimu, který násilně
potlačil jejich manifestaci 17. listopadu 1989. Jádro studie tkví ale právě v analýze
vývoje studentského hnutí po ukončení první fáze politické změny, vyznačující se
stávkami a demonstracemi.
Autorka dokládá, že základem studentských organizací vznikajících od začátku
roku 1990 na všech vysokých školách byly původní stávkové výbory. Pokus o vytvoření
zastřešující jednotné organizace studentů však narazil na odpor: jednak
došlo k oddělení po linii národnostní (vytvoření samostatné české a slovenské
studentské organizace), jednak stále častěji nastávaly názorové střety mezi původními
studentskými vůdci z listopadu 1989 s nově příchozími „studentskými funkcionáři“.
Tento konflikt v mnohém připomíná dění v útrobách pražského centra
Občanského fóra. Nově příchozí studentští předáci využívali ke svým atakům vůči
7 HAVEL, Václav: Prosím stručně: Rozhovor s Karlem Hvížďalou. Praha, Gallery 2006, s. 59.
8 OTÁHAL, M. – VANĚK, M.: Sto studentských revolucí; OTÁHAL, Milan: Studenti a komunistická
moc v českých zemích 1968–1989. Praha, Dokořán 2003; HOLÝ, L.: Malý český člověk a velký
český národ.