SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

464 Soudobé dějiny XVI / 2–3
Aleš Haman ve své recenzi prvního svazku) „lze první svazek Dějin české literatury
po roce 1945 považovat za výzvu současné literárněhistorické skepsi“. 19
Mám za to, že kolektiv vedený Pavlem Janouškem v každém případě předložil
koherentní a organickou pracovní hypotézu, když se pokusil vyprávět literární
minulost co možná nejvíce neutrálním a neosobním hlasem. Ostatně už nějaký čas
se zdá, že u kritických zpracování dějin literatury je všeobecnou tendencí odklon
od prací podávaných osobním stylem a z individuálního zorného úhlu ke kolektivním
dílům encyklopedického charakteru. A není pochyb, že také Dějiny české
literatury 1945–1989 představují jasné vykročení tímto směrem. Z jistého hlediska
totiž vykazují rysy příznačnější pro encyklopedii než pro tradiční dějiny literatury.
Platí to třeba pro obzvlášť zřejmou snahu redukovat na minimum literární soudy.
Přechod od jediného autora coby sporné strany v literárním procesu, který vynáší
i nespravedlivé soudy, ke kolektivní práci, kde každý odborník píše o tématu, jež
je v jeho kompetenci, a má k dispozici přibližně stejný prostor jako všichni ostatní
spoluautoři, určitě už před časem oslabil arbitrární charakter tradičních literárních
dějin (třebaže je třeba připomenout, že v některých případech právě arbitrárnost
přispěla k tomu, že tyto práce zůstávají zajímavé i z odstupu několika desetiletí).
V Dějinách české literatury 1945–1989 však byl individuální hlas potlačen až do
té míry, že ho nelze ani s přesností rozpoznat. A v krajním případě by mohly vzniknout
oprávněnější rozpaky týkající se konečného výsledku díla přímo vinou nemožnosti
dohledat konkrétního autora jednotlivých tvrzení. Snaha sjednotit různé
části je samozřejmě pochopitelná, zato nezvykle a koneckonců dost nepřesvědčivě
působí rozhodnutí nevyznačovat (ani pomocí zkratek), kdo skutečně napsal věty
(a tedy soudy), které čteme. 20 Pak stačí malá nepřesnost, jako v případě druhého
svazku, kdy kapitola věnovaná cenzuře (s. 61–68) zcela zmizela v rejstříku autorů
(s. 5), aby bylo zcela nemožné dohledat autora (autory). Jen mimochodem, je
zajímavé sledovat, že i když plán literárního soudu na první pohled takřka neexistuje
a dílo se prezentuje ve formě nestranného znázornění, jež provádí vivisekci
každého literárního jevu na tomtéž operačním stole (tento rys je ještě zřejmější
– a diskutabilnější – v posledním svazku věnovaném letům „normalizace“), má
to v některých případech ten paradoxní účinek, že se jako by posiluje normativnost
vyprávění. 21 Samozřejmě také proto, že prosté rozdělení prostoru mezi jednotlivé
19 HAMAN, Aleš: Výzva skeptikům. In: Tvar, roč. 19, č. 3 (2008), s. 7. Tentýž kritik postupně
recenzoval všechny čtyři díly (viz alespoň text věnovaný druhému svazku: TÝŽ: O zpožděné
literatuře. In: Tamtéž, roč. 19, č. 7 (2008), s. 7).
20 Pro odborníka jsou to nicméně údaje alespoň částečně ověřitelné díky tomu, že mnozí autoři
už publikovali své texty časopisecky, a to často s velkým předstihem před souhrnným vydáním
díla.
21 Na toto téma srv. poznámky Jakuba Češky „Politické dějiny české literatury“ (viz http://
www.narodni3.cz/cs/aktuality/politickedejiny.html).