SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

462 Soudobé dějiny XVI / 2–3
převládá prostor věnovaný poezii nad místem vyhrazeným próze. Zato však stojí za
úvahu skutečnost, že ve druhém dílu je divadelní tvorbě věnováno skoro tolik místa
jako próze. Navzdory záslužnému pokusu rozšířit obzor literárního systému není
toto rozhodnutí tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát. Ostatně si lze snadno ověřit,
že ačkoli kapitoly o divadle představují nejvyváženější části díla, poněkud nezapadají
do jeho celku. Třebaže byly dějiny divadla tradičně považovány za nedílnou
součást literárních dějin, během druhé poloviny dvacátého století se literatura a divadlo
od sebe vzdálily, možná i víc než literatura a film, a nabízí se tedy otázka, zda
by nebylo lepší začlenit tyto kapitoly (ve znatelně zkrácené podobě) do oddílů věnovaných
vztahům mezi literaturou a jinými druhy umění (mimo jiné by byly užitečné
také sondy do výtvarného umění) a ponechat divadelním historikům úkol zmapovat
tuto porci nedávného českého kulturního dědictví na příslušných místech.
Jestliže se často diskutovalo o zbytečnosti, ne-li dokonce škodlivosti úvodních
kapitol historicko-společenské povahy v podobných dílech, pak jako vhodná
(a v kontextu padesátých let dokonce nezbytná) se jeví volba zrekonstruovat
obzvlášť detailně politickou, kulturní a ediční situaci kulturního systému, který
je tomu našemu stále vzdálenější. Návrat k pramenům a opětovné přečtení i těch
kulturních jevů, na nichž nejvíc ulpěly nánosy pozdější kritické reflexe (mám na
mysli zejména budovatelský román), skutečně představovaly jedinou možnost, jak
se vyhnout dalšímu ideologickému tlumočení minulosti. A z tohoto hlediska se jeví
jako správné také rozhodnutí zohledňovat ve vyprávění proměnu konečného adresáta
tohoto typu děl, který si postupem let bude vyprávěných událostí stále méně
vědom. 12 Studium české literatury padesátých let minulého století navíc nemůže
a priori opomíjet některé základní problémy, jako je například nutnost nepřetržitě
hlídat různé úhly pohledu, jimiž byl v minulosti nahlížen předmět studia (v úvodu
Janoušek hovoří o vyprávění tří různých příběhů: oficiální české literatury, bojů
proti schematismu a odmítání jakékoli spolupráce). 13 Každý, kdo se zabýval literaturou
padesátých let, se ocitl před nutností vyřešit složitý problém rozporu mezi
okamžikem recepce díla a momentem jeho vytvoření. Jako vhodná se ukazuje
volba vyjít z přesné diachronní četby, jež preferuje moment vydání díla, i když
v některých případech – jako je ten již citovaný Hrabalův – by toto řešení vyžadovalo
citlivější přístup. Kolektiv autorů Dějin české literatury 1945–1989 si všechny
tyto zvláštnosti uvědomoval a komplexně rekonstruoval cestu české literatury lety
stalinismu i následujícími fázemi částečného „tání“.
Časem bude samozřejmě nezbytné načrtnout nové hypotézy bádání a rekonstruovat
podobu české literární minulosti jiným způsobem: mám na mysli napří-
12 V úvodu Janoušek jasně zdůraznil, že „předkládané dějiny jsou určeny především adresátům,
jejichž osobní zkušenost s životem v socialismu bude menší a menší“ (JANOUŠEK, Pavel: Předmluva.
In: JANOUŠEK, P. a kol.: Dějiny české literatury 1945–1989, sv. 1, s. 15).
13 Tamtéž, s. 14 n.