SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Ideologická literatura v neideologickém provedení 461
čeno nejeví příliš přesvědčivý. Abych uvedl nějaký příklad, vznikl tak paradox, kdy
z české literatury padesátých let téměř zmizel Bohumil Hrabal: s výjimkou několika
rozptýlených citací jsou ve druhém svazku věnovány stěží dva krátké odstavce
jeho poezii (s. 238 n.), a dokonce jen jeden jediný jeho próze (s. 319 n.), což však
není nikterak kompenzováno ani ve třetím svazku, mapujícím léta šedesátá, kdy
byla část Hrabalových textů napsaných v předešlém období teprve vydána. Jiným
spisovatelům, kteří publikovali svá díla „se zpožděním“, byl naopak vyhrazen mnohem
větší prostor (jako příklad uveďme Vladimíra Holana, s. 218–221). Aniž bych
chtěl vstupovat do složitých a sporných soudů, nedostatečnou viditelnost některých
klíčových postav potvrzuje i analogický případ Josefa Škvoreckého (s. 320 n.)
a v menší míře i Milana Kundery; pro srovnání lze poměřit s mnohem delším
místem, které je ve druhém dílu věnováno prvotině Jana Skácela (s. 254 n.) nebo
divadlu Zdeňka Kalisty (s. 390 n.). Lepší vymezení skutečného významu několika
vybraných spisovatelů (stačily by podrobnější medailony Bohumila Hrabala, Josefa
Škvoreckého, Milana Kundery, Vladimíra Holana, Jana Zahradníčka, Jiřího Koláře,
Zbyňka Havlíčka, Egona Hostovského a Egona Bondyho) by pravděpodobně pomohlo
omezit zkreslení jejich role a jejich významu v dobovém literárním kontextu,
11 které po mém soudu nelze ospravedlnit zdánlivě stejnoměrným rozdělením
prostoru věnovaného jednotlivým autorům (které ostatně, jak je naznačeno výše,
není vždy respektováno).
Pokud mezi hlavní formální přednosti díla, na němž se podílelo přes padesát odborníků,
je nutno zahrnout velice nízký počet faktických chyb, které v tomto typu
publikací často bývají naopak hojné – zřejmě je to výsledek velmi pečlivé revize
textu – a dále bohatý obrazový aparát, pak z hlediska obsahu bylo obzvlášť významným
řešením, že autorský kolektiv upustil od tradiční myšlenky jediné svrchované
literatury (což v českém kontextu mimo jiné často vedlo k tradičnímu nadhodnocení
poezie na úkor prózy). Naprosto tedy sdílím rozhodnutí popsat literární systém,
který bude širší a členitější v porovnání s minulostí, ať už jde o takzvanou populární
literaturu nebo o literaturu pro děti a mládež. Až na několik výjimek (mezi něž
patří části věnované Přemyslem Blažíčkem poezii a Pavlem Janáčkem próze) lze ale
říci, že obecně se jako zdařilejší jeví oddíly soustředěné na literární otázky v širším
smyslu (kulturní politika, cenzura, nakladatelství, časopisy a podobně) v porovnání
s vlastní literární analýzou, kterou občas brzdí vůle nezapomenout na žádného autora
a která, což je pro tento druh prací příznačné, se nedokáže vyhnout seznamu
více či méně komentovaných jmen. Mezi nejzajímavější kapitoly díla určitě patří
intermediální průzkumy a analýzy adaptací literárních textů pro film, rozhlas a televizi.
Ve světle toho, co zde už bylo naznačeno, tolik nepřekvapí, že v obou svazcích
11 Tímhle způsobem je mimo jiné uspořádána má publikace věnovaná 50. letům, která by měla
brzy vyjít v českém překladu (CATALANO, Alessandro: Rudá záře nad českou literaturou: Česká
literatura mezi socialismem a undergroundem. Brno, Host 2009).