SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Ideologická literatura v neideologickém provedení 457
se dvacáté století stává obětí všeobecného zjednodušování, jež je postupně mění
v „nevyjasněné“ století takřka bez historie. Přemíra debat o dějinách a politice se
tak pomalu proměňuje v dlouhé (a nudné) totalitní období, v němž se vnitřní pohyb
stává stále neviditelnějším. Což samozřejmě vede k tomu, že je s ještě větším
zjednodušením charakterizováno jako „krátké století“ nezdarů a slepých uliček
a že se vytváří dějinná kontinuita s předchozími obdobími, jimž jsou přisuzovány
ne vždy zcela přesvědčivé „demokratické tradice“ (stále diskutovanější je ostatně
případ Československa v letech 1945 až 1948).
Tento stav věcí se přirozeně významně odráží i na studiu literatury období socialismu
a je skutečně štěstí, že jako základ pro další debatu, třeba i polemickou, byl
publikován vyčerpávající a dobře členěný text. Po letech, kdy vycházely reprinty
stručných přehledů, určených převážně pro studenty středních škol, se v českých
knihkupectvích konečně objevilo, necelých dvacet let od roku 1989, solidní dílo
věnované vývoji české literatury po druhé světové válce – čtyřsvazkové Dějiny české
literatury 1945–1989 (v celkovém rozsahu téměř 2500 stran). Toto dílo vyšlo ve
chvíli, kdy žánr historie národních literatur zažívá hlubokou krizi, způsobenou
stále rozšířenějším vědomím nemožnosti zrekonstruovat ideální obraz historické
a literární minulosti, který by byl neutrální a objektivní zároveň. Někteří literární
historici jsou dokonce toho názoru, že nebýt jejich nepostradatelné didaktické role
(tuto situaci kromě jiného zhoršují neustálé „devalvační“ reformy učebních osnov,
k nimž došlo v posledních letech v mnoha evropských zemích), dnes už by se dějiny
literatur s největší pravděpodobností vůbec nepsaly.
Debata o omezeních rekonstrukce minulosti (zejména té literární) probíhala
v poslední době tak trochu všude, v jednotlivých zemích ale dospěla k velice odlišným
výsledkům, pokud jde o konkrétní účinek na psaní a vydávání historických
přehledů se širokým záběrem. Například si lze snadno ověřit, že v Itálii je současně
k dispozici značný počet titulů dějin italské literatury určených jak středoškolákům,
tak univerzitním studentům a že nejvýznamnější italská vydavatelství i přední italianisté
dosud považují sepsání dějin italské literatury za jeden z hlavních úkolů
literárního bádání. 2 V českém kulturním kontextu zase probíhala velice intenzivní
a radikální diskuse, zvlášť v několika posledních letech, o kánonech, metodách
a samotné možnosti psát dnes dějiny literatury, v níž se ukázala jako překvapivě
početná strana skeptiků. 3 Aniž bychom ubírali na síle těmto argumentům, jež jsou
2 Viz poslední (a diskutované) „Evropské dějiny italské literatury“, jejichž autorem je Alberto
Asor Rosa (ASOR ROSA, Alberto: Storia europea della letteratura italiana, sv. 1–3. Torino,
Einaudi 2009), který již předtím, na počátku 60. let minulého století napsal „Syntézu dějin
italské literatury“ a poté řídil edici monumentálního několikasvazkového díla, vydávaného
nakladatelstvím Einaudi v 80. a 90. letech.
3 Viz alespoň PAPOUŠEK, Vladimír – TUREČEK, Dalibor: Hledání literárních dějin. Praha – Litomyšl,
Paseka 2005 (diskusní články nad touto publikací z pera Pavla Janouška, Dalibora
Turečka, Vladimíra Papouška a Tomáše Glance obsahuje monografická část časopisu Česká lite-