SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Mnichov A „pokus“ o jakou revizi 451
vůči zbytku Česko-Slovenska, přičemž Henderson s Runcimanem politicky dohráli
hned na počátku války, Chamberlain pak o rok později.
Jistě, i v pozdějším období lze například nalézt – jak uvádí Majewski – výrok
„úředníků Foreign Office“ posmívající se Benešovi homérským epitetem polemetis
‘ho benes, tj. jakýsi „vychytralý přivandrovalec“ (s. 176). Ve světle nekonečných
přednášek, jimiž Beneš úředníky britského ministerstva zahraničí při svých návštěvách
opakovaně obšťastňoval, se však stěží lze této ironii divit. Vyvažuje ji ovšem
dlouhá řada výroků uznávajících Benešovo mezinárodní renomé, jednoznačnou
domácí podporu, rozhled, pracovitost. Ve své knize navíc opakovaně zdůrazňuji, že
v navenek šedé mase britských úředníků je dobré rozlišovat: autorem citovaného
výroku byl Roger Mellor Makins, jenž byl uznání Československa i jeho představitelům
nakloněn z celého Foreign Office nejméně. O důvodech těchto jeho postojů
toho však bohužel nevíme mnoho – zejména proto, že jeho osobní pozůstalost je
v oxfordské Bodleian Library na přání rodiny stále nepřístupná badatelské obci.
Snad je ale namístě poukázat i na evidentní intelektuální úroveň britské byrokracie,
již citovaný výrok odráží – v protikladu k převládajícímu přesvědčení řady českých
autorů o tom, že úředníci Foreign Office byli vesměs zabednění hlupáci. Sám Makins
byl ostatně ve věku pouhých jednadvaceti let vybrán coby fellow na oxfordské
All Souls. Kdo ví, jak je tento prestižní post, spojený s doslova královským ročním
stipendiem, udělován (esej na zadané téma v den D, jež je poté anonymně hodnocena
komisí složenou z oxfordských akademiků), asi nebude klasickým vzděláním
a všeobecným rozhledem pozdějšího britského velvyslance ve Spojených státech
(v letech 1953–1956) překvapen. A co dál lze z takové poznámky vyvozovat Těžko
říci, ale Churchill s Edenem ve vzájemné korespondenci na přelomu let 1943
a 1944 přezdívali československému prezidentovi „Beans“. 23 Pohoršující Sám
spatřuji v takové přezdívce hlavně smysl pro humor.
Za nejpodivnější považuji poslední z Majewského výtek, a sice že bylo nešťastné
rozdělit téma polsko-československých plánů na konfederaci a vyjednávání mezi
československými exilovými vládami (sic – opět) a centrem sudetoněmeckých sociálních
demokratů do dvou kapitol. Ve skutečnosti se však jedná o kapitolu jednu,
rozdělenou do dvou podkapitol se společným závěrem! Mohu recenzenta ubezpečit,
že strukturu práce jsem dlouho zvažoval a nakonec se rozhodl pro kombinaci
chronologického a tematického přístupu; tedy základní členění je chronologické,
ovšem v jednotlivých časových úsecích se věnuji dominantním tématům – s předstihy
a dozvuky. Ještě podivnější je tu však důvod Majewského kritiky. Mezi oběma
záležitostmi podle něj existovalo „dosti výrazné propojení“, které se však projevilo
až na jaře 1943: „Dá se totiž prokázat, že Beneš opustil ‘polskou kartu’ až poté, co
se díky intenzivním sondážím ujistil o souhlasu Sovětů s poválečným vysídlením
23 Viz např. PREČAN, V.: Vztah Britů k Československu v letech 1944–45, s. 45.