SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

442 Soudobé dějiny XVI / 2–3
znali autora a při výsleších před StB zapírali Jána Mlynárika); diskuse se vedla též
o poněkud pozdějším textu Bohema (pseudonym Tomana Broda, Jiřího Doležala,
Milana Otáhala, Petra Pitharta, Miloše Pojara a Petra Příhody). Výbor z textů této
diskuse, vzešlý z podnětu Petra Pitharta, připravili v roce 1990 pro vydání v nakladatelství
Academia Bohumil Černý, Jan Křen, Václav Kural a Milan Otáhal. Druhá
diskuse se pak odehrála v letech 1984 a 1985 kolem dokumentu Charty 77 „Právo
na dějiny“, jehož autoři (Rudolf Kučera a Jan P. Kučera) byli tehdy neznámí a svůj
text nekonzultovali s historiky mezi signatáři Charty. Diskutovalo se povětšinou
na dálku v různých samizdatových textech a diskuse byly dost jednostranné: Ján
Mlynárik své stanovisko pod různými pseudonymy hájil, kdežto ostatní „pseudonymové“
nikoli – nebo se k nám možná jejich polemické texty nedostaly a teď leží
někde v archivech.
V těchto diskusích se projevily různé názory i ve skupině Historických studií.
To bylo vůbec pro disent charakteristické: všichni žili v tomtéž prostředí a hledali
v dějinách odpovědi na vážné otázky minulosti a (tehdejší) přítomnosti – a přece se
míjeli. Ostatně v disentu byly také jiné skupiny, nejen Historické studie a „mandlerovci“,
o nichž píše Petr Pithart. Každá skupina (a nejednou i každý disident) měla
své představy a k vytvoření společného názoru nutně nedocházelo – a proč také
Ačkoli Charta a lidé kolem ní tvořili jakýsi celek (a byli i dosud jsou tak vnímáni),
žili každý také ve svém vnitřním okruhu, který měl své vlastní mikroklima a nesdílel
nutně s jinými spoustu věcí včetně způsobu myšlení. Většinou o těch ostatních
vlastně moc nevěděl, někdy vůbec nic.
Když se pak disidenti sešli v Laterně magice, opakovalo se totéž – compartmentalisation
se tomu říká anglicky, česky „vytěsňování“ nebo prostě „nevnímání“.
Také Občanské fórum v Laterně magice bylo jakýmsi celkem „revoluce“, ale zase si
každý kruh i jednotlivci dělali své – organizace a chaos dohromady. Dost rychle tu
vznikla řada odborných komisí, a jednu z prvých vytvořili právě historici z okruhu
Historických studií. Ta se také soustředila na to, co sama právě považovala za důležité,
totiž na reformu stavu oboru a jeho institucí. Součástí této aktivity byly přirozeně
i archivy a historické dokumenty, za něž tito historici pociťovali profesionální
odpovědnost a jež brali takříkajíc za svůj resort.
Jestliže svou autoritu vůči příslušným institucím a establishmentu „normalizované“
historiografie odvozovali z Občanského fóra, autoritu vůči OF odvozovali
ze svého oboru. Není těžké si představit, že to v Laterně magice, zaujaté politikou
– tou skutečnou, právě probíhající historií – zase mnoho neznamenalo. Koho
v tu chvíli zajímaly takové detaily jako ten či onen historický ústav nebo katedra
Kdo měl čas se zdržovat historickými archivy Až všechno bude v politice vyřešeno
a zajištěno, měla přijít řada i na takové věci jako archivní dokumenty (i když se už
tehdy hodně psalo a mluvilo o tom, že estébáci porůznu dokumenty pálí, aby po
sobě zametli stopy).
Petr Pithart se zmiňuje i o jiném aspektu této věci, totiž o nedůvěře (chvílemi až
paranoické) vůči takzvaným reformním komunistům a Obrodě, kam někteří šmahem
zařadili také Historickou komisi, ačkoli – s výjimkou Václava Kurala – žádný
z jejích členů v Obrodě nikdy nebyl; o tom ostatně více píše Jiří Suk v Labyrintu