SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

„Jak se to tedy mělo dělat jinak“ 441
Jsme dodnes přesvědčeni, že ve věci zajištění a uchování archivů, jakož i ve
věci rozdávaných či rozchvácených dokumentů zvláštních a kádrových oddělení
v podnicích (ve skutečnosti poboček StB), byl jedině účinný ten postup, který
navrhovali archiváři a jejž převzala a zpřísnila Historická komise: důstojníci StB
i úředníci složek archivní správy byli na strohou disciplínu navyklí a do hierarchicky
uspořádané struktury se dalo zasáhnout jedině direktivně shora. Jistě by toto
řešení neeliminovalo veškeré ničení, jistě by se našli i tací, kteří by rozkazy neplnili,
ale úřední disciplína, risk existence, a dokonce nebezpečí trestního stíhání by
nezůstaly bez účinku; pamatujeme sice radikální hlasy, které považovaly podobný
postup za byrokratickou deformaci naší revoluce, ale to jsme už tehdy považovali
za nesmysl.
Proč tedy, když stačilo dát na odborníky, vznikající nová moc na ně příliš nedala
Možná že se tehdy mohlo (a mělo) zasáhnout dřív, i když první krok Historické
komise v této věci přišel dost brzo, už 7. prosince. Ovšemže bylo tehdy mnoho
zmatků, situace se měnila takřka každou hodinu, a nadto jen málokdo pracoval
v Občanském fóru takříkajíc na plný úvazek – ještě dlouhé týdny jeden musel mýt
okna, druhý topil v kotelně a jiný jezdil do služby ve vodohospodářské maringotce.
Historická komise ostatně neměla na krku jen otázku archivů, kde ovšem bylo
právě asi nejvíc nejasností; do lecčeho jsme neviděli nejen my, kteří jsme dvacet let
nemohli do archivu ani vkročit, ale ani sami archiváři.
To všechno ovšem k vysvětlení nestačí. Za povšimnutí stojí cosi důležitého v pozadí
Pithartova textu, důležitého i pro odpověď na jeho otázky, a tedy také pro tento
náš text. Jde o roli historie a historiků v disentu i ve dnech převratu roku 1989.
Narozdíl od „normalizované“ společnosti sedmdesátých a osmdesátých let hrály
dějiny národa a jejich reflexe v disentu mimořádně silnou úlohu. V bibliografii z roku
1992 je zachyceno na tisíc dvě stě samizdatových titulů textů k dějinám, hlavně
československým a českým. 5 Jak se později ukázalo, jedním z pokusů o historickou
reflexi byl i text, jehož tři autoři (Petr Pithart, Petr Příhoda a Milan Otáhal) si vzali
za pseudonym jméno Podiven z Kosmovy kroniky. Pokud je nám známo, vyšel jejich
text samizdatem až krátce před Listopadem, nebyl dokončen a nedokončený zůstal
i v knize po Listopadu publikované. Tři „Podivenové“ neměli svou obec a o nich,
jejich postoji a názoru na dějiny se nic nevědělo – škoda: v prostředí disentu by se
jim možná víc rozumělo, než tomu bylo později a vlastně až podnes.
Nehledě na poslední předlistopadovou dobu vskutku velké historické diskuse
v disentu proběhly vlastně dvě. První byla v letech 1977 a 1978 kolem textu
o odsunu Němců, který vyšel pod pseudonymem Danubius (už tehdy mnozí z nás
5 Viz VLK, Jan – VAŇKOVÁ, Vendula – NOVOTNÝ, Jiří (ed.): Minulost a dějiny v českém a slovenském
samizdatu 1970–1989: Bibliografie. Praha – Brno, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Doplněk
1993.