SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Stigma minulosti, pouto sounáležitosti 417
vývoji přeceňovat. Směřování a konkrétní vývoj politiky strany, byť hluboce zakořeněné
v reflektovaných tradicích i nereflektovaných sociálních praktikách předlistopadových
dob, byly zejména od roku 1993 formulovány na základě momentální
politické situace a kontextu.
Komunistická strana Čech a Moravy, jak se profilovala ve druhé polovině devadesátých
let, není jen pouhou projekcí historických pozůstatků do postkomunistické
doby, respektive přežilým historickým anachronismem s omezenou politickou
životností. Ať už ji političtí teoretici definují jako subkulturní neokomunistickou,
programově antisystémovou, sociálně populistickou či neoleninskou stranu, je
zřejmé, že její vývoj v devadesátých letech byl určován na jedné straně dlouholetým
vnitrostranickým zápasem a současně úsilím jednotlivých stranických vedení
nalézt účinnou strategii politického přežití. Počáteční sociálnědemokratizující,
reformistická strategie, usilující o získání maximálního počtu voličů a v konečném
důsledku podílu na vládě, byla postupně nahrazena strategií „levicového ústupu“
(Vladimír Handl), respektive „voličské reprezentace“ (Seán Hanley), založené na
upevnění politicko-kulturní identity, důrazu na komunikaci mezi členstvem a vedením
a pokračující ideologické profilaci. Vzhledem k celkovému průběhu vytváření
českého levicového politického spektra, a zejména politickému vzestupu Československé
sociální demokracie pod vedením Miloše Zemana po roce 1993, byla tato
taktika Grebeníčkova vedení realističtější než původní Svobodova.
„Vyrovnávání s minulostí“ postupně nabralo u komunistů zcela jiný význam než
ve většinové české společnosti, či spíše politice. Grebeníčkovský pragmatismus do
jisté míry pacifikoval, avšak nevyřešil základní dilema KSČM, spočívající v rozporu
mezi „logikou volebního boje“ a „logikou voličské reprezentace“. První z těchto
rysů po pádu reformistů představovali zejména neokomunističtí teoretici, kteří
usilovali o formulování celospolečenské socialistické alternativy přijatelné pro širší
levicovou veřejnost. Tento záměr také předurčoval jejich pojetí dějin jako kritického
oboru, respektive kritického čtení vlastní minulosti, doplněné systematickým
úsilím o teoreticko-metodologickou inspiraci domácím i zahraničním levicovým
myšlením a vědecky fundovaným výzkumem. Druhý rys, tedy „logiku voličské
reprezentace“ zaměřenou na uchovávání a posilování silné identity členů a příznivců
strany, představovala přetrvávající konzervativní většina řadového členstva
reprezentovaná lokálními aktivisty, stranickým tiskem i některými členy politického
vedení. Ti všichni preferovali program politického a sociálního populismu, oslovujícího
široké lidové vrstvy, a dějiny chápali povýtce jako „politiku dějin“ – tedy
oporu vlastní identity a nástroj odporu proti nepřátelskému vnějšímu prostředí
a kulturní hegemonii neoliberálního antikomunistického kapitalismu, která podle
nich v Česku po roce 1989 zavládla.
Antikomunismus – ať už systémový, projevující se například v legislativě, či
spontánní, nacházející výraz v převažujícím tónu české politické žurnalistiky
či nejrůznějších antikomunistických iniciativách – zůstal až do konce devadesátých
let i později jedním z hlavních, ne-li nejdůležitějším sjednocujícím elementem
Komunistické strany Čech a Moravy. Z hlediska českých komunistů je
obviňování, že se „nevyrovnali se svou minulostí“, irelevantní, neboť pouze pou-