SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Stigma minulosti, pouto sounáležitosti 411
ku ve vedení a stranických „think-tancích“ na straně druhé. Také uvnitř politického
vedení se během devadesátých let formovalo konzervativnější křídlo, soustředěné
okolo předních politiků pražské organizace strany Václava Exnera a Marty Semelové.
Oproti neokomunistům typu Miloslava Ransdorfa či Jiřího Dolejše konzervativci
v souladu s částí ortodoxní marxisticko-leninské publicistiky jednoznačně upozadili
potřebu kritického pohledu na minulost strany, nebyli dále ochotni otevírat
otázky komunistických zločinů a ve vědomě revizionistickém historickém narativu,
vymezujícím se vůči převládajícímu politickému diskurzu, podpořili nostalgické
momenty komunistické identity.
V komunistické politice a ideologii druhé poloviny devadesátých let se tak různou
měrou projevovaly obě základní tendence, neokomunistická i konzervativní,
přičemž druhá z nich v praktické politice postupně nabyla vrchu. Vliv neokomunistů
byl patrný v řadě dobových programových dokumentů vycházejících z dílny
Teoreticko-analytického pracoviště, které například navrhovaly v politice KSČM
odklon od koncepce plošného zestátňování hospodářství ve prospěch samosprávného
modelu. Opět se tak objevily myšlenky jugoslávského modelu – populárního
v českém marxismu šedesátých let – preferujícího samoorganizaci a samosprávu
dělníků, rolníků a neprivilegovaných vrstev jako jeden z hlavních charakteristických
znaků budoucího socialismu. V politické strategii tomu měl odpovídat příklon
(v reálu ovšem vcelku bezvýsledný) k občansko-sociálnímu aktivismu. Dobové politické
deklarace komunistů byly plné výzev k navazování spolupráce mezi místními
stranickými organizacemi a občanskou společností v zájmu ochrany a prosazování
zájmů chudých, důchodců, žen, mladých lidí a ostatních neprivilegovaných vrstev
společnosti, argumentů o potřebě podpořit demokracii zdola, respektive přímou
demokracii, zejména v podobě referenda a utužování společenské rezistence proti
„multipartijní nomenklatuře“ vládnoucích stran. 45
To však zároveň nebránilo, aby totéž vedení strany nezdůrazňovalo potřebu obnovit
silnou roli státu v ekonomice a sociální politice. V přímém rozporu s myšlenkami
samosprávné společnosti vystupuje v této době v politice KSČM pod vlivem
konzervativců, preferujících etatistické tradice československého komunismu, stát
jako základní garant hospodářského rozvoje, sociální stability, ale také národního
zájmu, jak dokládají například ústřední programové dokumenty strany z roku
1999. Pátý sjezd v roce 1999 ve Ždáru nad Sázavou byl vyvrcholením tendence
k levicové radikalizaci, již ovšem plně ve znamení národněkomunistického etatis-
45 Viz koncept „aktivní sociální sebeobrany“, který začali neokomunisté propagovat již v době
formování své frakce (srv. HANLEY, S: The Breakthrough or Breakdown – viz pozn. 41); srv.
též např. volební program z roku 1996, propagující koncepci „lidového státu“ (Socialismus –
šance pro budoucnost: Volební program KSČM 1996–2000. Praha, ÚV KSČM 1996), a další
předvolební materiály (viz CD ÚSD, f. Volby 1996, PV 1996, k. 11/48–52, KSČM).