SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Stigma minulosti, pouto sounáležitosti 403
členstva „obhájit svoji existenci v současné době i kontinuitu se vším pozitivním,
co bylo v komunistickém hnutí obsaženo“, jako „uvědomělou verifikaci práva na
existenci komunistické strany v systému pluralitní demokracie“. 28 Oporou v tomto
přesvědčení měly být i výsledky voleb z června 1992, kdy pro Levý blok hlasovalo
dvaapůlkrát více voličů, než bylo členů KSČM, což vzbuzovalo jisté naděje na integrační
potenciál komunistů v levicové části politického spektra. Sílící politické sebevědomí
se odráželo v silně nacionalisticky a populisticky formulované vizi další
politické strategie, jež chtěla „podnítit národní a sociální sebeobranu“, objasňovat
oprávněnost socialistické alternativy, prosazovat principy samosprávy v politice
i hospodářství a zvýraznit boj za ochranu práv a svobod včetně sociálních práv. 29
Hysterické rysy nesly návrhy na zřízení Výboru národní kultury jako nadace bránící
údajně postupující germanizaci českého jazyka a amerikanizaci kultury. V době,
kdy pravicová politika měla dávat v sázku „samu naši národní existenci“, získávají
podle komunistů ideály sociální spravedlnosti, národní svobody a nezávislosti znovu
svou aktuálnost. Právě v nich měla být zakotvena kontinuita levicové, humanisticky
orientované kultury s hluboce zakořeněnými tradicemi českých národních
dějin, kterou chtěli komunisté ztělesňovat. 30
Kladenský program z roku 1992 znamenal jasnou identifikaci českých komunistů
s ideály socialismu jako alternativy vůči probíhající „kapitalistické restauraci“.
Těmto ideálům stejně jako historické zkušenosti československého komunismu
ovšem nadále různá křídla ve straně dávala odlišné významy. Výklad kladenského
programu a z toho vyplývající politické postoje se staly jablkem sváru v následujícím
roce, kdy se střet mezi reformním vedením a rostoucím odporem většiny členstva
a středních funkcionářů stal nevyhnutelným.
Strategie Svobodova vedení po druhém sjezdu vycházela ze zdánlivého úspěchu
snahy prezentovat KSČM jako iniciátorku širší levicové koalice. Úsilí o přeměnu
Levého bloku po vzoru polského Svazu demokratické levice nemělo však pouze
rozšiřovat oporu strany v politické sféře. Kooperace na úrovni občanské společnosti
měla postupně dosáhnout celospolečenské změny a současně také začít překonávat
tradiční rozpory mezi komunistickou, sociálnědemokratickou a křesťansko-sociální
levicí v Československu. Slučováním levice v komunistické režii chtěl Svoboda zároveň
přesvědčit vlastní členy o potřebě dalších reforem. Tento úkol však Svobodovi
znesnadňovalo jeho vidění situace, které bylo značně dichotomické a dávalo na výběr
28 Zpráva ÚV KSČM o činnosti strany od 1. sjezdu KSČM. In: Tamtéž, s. 7–34, zde s. 18.
29 Úkoly KSČM v nejbližším období 1993–94. In: Tamtéž, s. 44–47, zde s. 44.
30 Tamtéž, s. 46. Dále srv. Hořké plody sametové revoluce: Analýza ekonomického a kulturního
vývoje 1991. Praha, Futura 1992, s. 43. Výbor národní kultury zahájil svou činnost
v srpnu 1993, předsedkyní představenstva se stala profesorka Akademie muzických umění
Jarmila Vrchotová-Pátová a mluvčím básník Karel Sýs (viz též webové stránky výboru
http://www.vnk.ezin.cz).