SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

400 Soudobé dějiny XVI / 2–3
Důležitou součástí vznikajícího ostře kritického pohledu na polistopadovou situaci
byla i sílící nedůvěra k ekonomické transformaci v pojetí takzvané šokové terapie,
a to nejen v řadách komunistů. Je příznačné, že expertní kritiky neoliberální transformace,
inspirované soudobými odbornými spory například v americké ekonomii,
vycházely ve zdejších poměrech pouze v nakladatelstvích blízkých radikální levici. 23
Tyto publikace, v tehdejším českém veřejném prostoru marginální, avšak mezi komunisty
populární, značně ovlivnily jejich vnímání současnosti. Přispěly též k upevnění
postoje odmítajícího paušální a jednostrannou negaci předcházejícího období čtyřiceti
let socialismu, která podle komunistů nejenže převažovala v politice pravicových
stran, ale kterou přijímala i velká většina liberálního středu politického spektra.
Prvním celostranickým přímým střetem mezi reformisty, představovanými v tomto
okamžiku především takzvanou Demokratickou levicí, a konzervativci bylo interní
referendum o názvu strany v prosinci 1991, jež mělo uzavřít mnohačetné
a nepříliš plodné diskuse. Jasnou tříčtvrtinovou většinou v něm vyhráli zastánci
komunistického názvu, a tedy i identity strany, což mělo za následek odchod většiny
členů Demokratické levice. Referendum bylo varováním stranickému vedení,
které je však odmítalo přijmout.
Může se zdát paradoxní, že zásadní vnitřní demokratizace a decentralizace
strany v letech 1989 a 1990 znamenala v konečném důsledku podkopání pozic
reformistů. Jak ale ukázaly pozdější srovnávací politologické výzkumy, klíčem
k úspěšné transformaci nástupnické strany a jejímu etablování v rámci vytvářejícího
se politického spektra, jako tomu bylo v případě maďarských či polských
socialistů, nebyla demokratizace, ale naopak centralizace. Utužení jednoty na
základě silného reformního programu, flexibilní a pragmatické vedení, zosobněné
politickými vůdci s dostatečnou zkušeností umožňující rychlou a centrálně řízenou
vnitrostranickou transformaci, jako byli Rezső Nyers či Alexander Kwaśniewski, to
byly základní předpoklady úspěchu následnických stran. 24
Dalším z důležitých faktorů v českém prostředí byla i zatím nepříliš výrazná, ale
přesto citelná aktivizace české sociální demokracie, jež od počátku vystupovala
velmi kriticky vůči komunistům a která se cítila být součástí široké antikomunistické
koalice historických demokratických stran. Potřeba komunistů vymezit se proti
středolevému a nekomunistickému programu sociálních demokratů, usilujícímu
svou rétorikou i symbolickou reprezentací (Valtr Komárek) oslovit podstatnou část
komunistických voličů, vzrostla zejména v předvolebním období na přelomu jara
a léta 1992. 25 Marné byly také všechny pokusy o vybudování stranické reformistic-
23 Viz např. ZELENÝ, Milan: Ještě je čas: Obávám se o osud této země. Praha, Alternativy 1991;
MATĚJKA, Milan: Spor o reformu: Rozvojová transformace versus léčba šokem. Praha, Alternativy
1992.
24 Viz především GRZYMALA-BUSSE, A. M.: Redeeming the Communist Past (viz pozn. 15).
25 Srv. článek Tomáše Zahradníčka v tomto čísle Soudobých dějin.