SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

398 Soudobé dějiny XVI / 2–3
Rozhodně je však nesdílely široké vrstvy konzervativního členského jádra strany,
které nesly nelibě projevy sebekritického historického diskurzu stejně jako opakované
pokusy o změnu názvu strany, neboť je vnímaly jako nepřípustné oslabování
vlastních pozic v situaci politické ostrakizace a převažující antikomunistické politické
rétoriky ve veřejné diskusi. Případem, jenž výrazně posílil komunistický pocit
vyloučení a nepochopení, byla aféra bezprostředně předcházející olomouckému
sjezdu KSČM. Rázné obranářské vystoupení místopředsedy federální strany Vasila
Mohority na plenárním zasedání Ústředního výboru KSČ týden před sjezdem
bylo v nekomunistickém tisku interpretováno jako Mohoritovo odmítnutí politiky
národního porozumění a nostalgické volání po starých časech. Ukřivděný Mohorita,
reprezentující v té době ve straně reformní proud, se před delegáty sjezdu
proti tomu ostře ohradil. Z jeho pohledu to nebyli komunisté, nýbrž „vláda národní
oběti“, která zásadně zpochybnila politiku národního porozumění tím, že
po volbách vyhlásila „druhou revoluci“, přijala zákonná opatření zaměřená proti
současným i bývalým členům KSČ a vystupňovala protikomunistickou kampaň.
Cílem novinářského útoku proti jeho osobě bylo podle Mohority vykreslit jej jako
„nenapravitelného komunistu“, a tím de facto zdiskreditovat reformní potenciál
uvnitř strany. 20
„Případ Mohorita“ se stal jedním z mezníků v politické profilaci českých komunistů.
Reakce na politicky aktivní antikomunismus, respektive na to, co tak komunisté
vnímali, se stala dominantním faktorem ovlivňujícím identitu strany. Vedla
nejenom k dalšímu utužování jejich obranných pozic, ale také k sílícím pochybám
o dosavadní vstřícné taktice reformistů vůči občanské politické reprezentaci, která
podle nich takovou politiku zneužívá a odměňuje plošnou difamací všeho komunistického.
Ve straně, a to i mezi reformisty, nabývala na síle kritika toho, co bylo
chápáno jako vypjatý antikomunismus, umělá izolace a segregace strany, plošná
rekriminace všech členů KSČM bez rozdílu odpovědnosti a bez snahy o rozlišení
skutečných viníků. Zpočátku přitom komunisté reagovali zvláště na první zákony
řešící nespravedlnosti z minulosti, jako byl zákon o mimosoudních rehabilitacích či
restituční zákon, relativně umírněně a zdůrazňovali „starost“ o právní zajištěnost
zákonů a spravedlivý průběh jejich naplňování.
Jinak tomu však bylo u zákona o lustracích, především s ohledem na jeho celkovou
dikci i na předcházející politické debaty, jež i reformní vedení odsuzovalo jako
nepřijatelnou kolektivní stigmatizaci, vytvářející z řadových členů strany občany
druhé kategorie. Ve svém odporu proti lustracím a zesilující tendenci pravicové
politiky „vyrovnat se s minulostí“ pomocí zákonů se přitom komunisté mohli opřít
o vznikající širší opozici v rámci levicového politického spektra i části akademické
obce, odmítající tuto politiku dějin jako snahu o hegemonizaci politického diskurzu
20 Vystoupení Vasila Mohority. In: Dokumenty I. sjezdu KSČM, s. 43–47 (viz pozn. 13).