SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

392 Soudobé dějiny XVI / 2–3
Dědictví „osmašedesátého“ se však brzy ukázalo být velmi problematickou stránkou
zamýšlené ideové obrody českého a československého komunismu. Jedním
z důvodů byl zdrženlivý postoj mnohých „osmašedesátníků“. Jak dokládají například
stanoviska klubu Obroda a jeho rozhodnutí vstoupit do Občanského fóra,
mnohým bývalým reformním komunistům z roku 1968, vědomě kultivujícím politický
a myšlenkový odkaz „pražského jara“, se koncem roku 1989 možný návrat do
strany nejevil jako přijatelné řešení. A to i přes sympatie a podporu, jež řada z nich
vyslovovala reformním skupinám uvnitř KSČ, zejména Demokratickému fóru komunistů.
8 Dalším, a patrně důležitějším faktorem, jak ukázal pozdější vývoj strany,
byla převaha těch v řadách členstva, jejichž kariérní růst a podstatná část politické
socializace byly spjaty nikoli s „pražským jarem“, nýbrž s dobou „normalizace“,
a tedy s popřením československé reformy šedesátých let.
Na mimořádném prosincovém sjezdu KSČ v roce 1989 bylo zvoleno nové vedení
v čele s Ladislavem Adamcem, které mělo symbolizovat reformní tvář strany.
Nejenom historické analýzy, ale také složení nového vedení, které bylo i přes svou
rádoby reformní image úzce svázáno s předlistopadovou dobou, ukazovalo na
zřetelné meze možné přeměny strany. Umírněná reformní politika nového vedení,
celospolečenský tlak, ale také poměrně robustní demokratizace a decentralizace
vnitrostranického života, vedly k rychlému štěpení uvnitř strany a později k několikerému
měření sil mezi reformně naladěnou menšinou na vyšších stranických
postech a většinou členstva, spjatého emocionálně i politicky s „normalizační“
érou. Navenek strana stále deklarovala odhodlání se reformovat, k čemuž přispívaly
i nově se tvořící platformy usilující o prohloubení reformních procesů
a spolupráci s dalšími levicovými subjekty na politické scéně. Nejznámějším z nich
byla Demokratická levice (Vasil Mohorita, Michal Kraus, Ladislav Žák) a Demokratické
fórum komunistů (Miloslav Ransdorf), které se vyvinulo z neformálního
vnitrostranického uskupení zvaného Šmeralův seminář. Výrazný byl i sociáldemokratizující
proud ve straně, vycházející převážně z akademických kruhů spojených
s Prognostickým ústavem Československé akademie věd a dalšími sociálněvědními
pracovišti na univerzitách či ve zrušených stranických ústavech. Velká část lidí
z těchto okruhů stranu poměrně záhy opustila, avšak v roce 1990 ještě nebylo nic
topadu komise shromáždila výpovědi řady předlistopadových funkcionářů KSČ, vypracovala
rozbor vývoje politiky KSČ od 7. pléna ústředního výboru v roce 1987 do listopadu 1989
a předložila materiál nazvaný „Dezintegrace společnosti ‘reálného socialismu’ během 80. let“.
Komise však ukončila činnost spolu se zánikem Rady federace KSČM a SDĽ (tedy slovenské
nástupnické Strany demokratické levice) v roce 1992 a ani ona nepředložila žádné zobecňující
závěry.
8 Viz KOKOŠKOVÁ, Zdeňka – KOKOŠKA, Stanislav (ed.): Obroda: Klub za socialistickou přestavbu.
Dokumenty. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Maxdorf 1996, zejména s. 191–196;
srv. též výrazně kritičtější pohled Zdeňka Mlynáře v publikaci Proti srsti: Politické komentáře
1990–1995. Praha, Periskop 1996, zejména s. 142–163.