SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Srdce Václava Talicha se ztratilo 247
už v N[árodním] divadle,“ čteme v deníku Nejedlého zetě Jaroslava Kojzara. 19 V té
době se již ovšem starý nemocný muž bál, že je mu prověřována pošta, odposloucháván
telefon, svému zeti Jaroslavu Kojzarovi se svěřil, že by se nedivil, kdyby byl
uvězněn. 20 Bál se především mocného ministra obrany Alexeje Čepičky, jehož Kojzarovi
charakterizoval jako „zloducha“, i jeho „slouhy“ Karola Bacílka. Hlavní arbitr
tehdejší kultury Václav Kopecký podle Nejedlého oběma podléhal. Zdeněk Nejedlý,
jenž v moskevském exilu poznal tvrdost stalinského režimu a malou cenu lidského
života v něm, přehlušoval na veřejnosti tyto obavy svými projevy loajality i halasnými
útoky na oběti politických procesů. 21 Těžko říci, zda si v době, kdy své projevy
pronášel, vzpomněl na dilemata, jimž musel čelit za okupace Talich a jiní představitelé
kultury, zda si uvědomoval těžkou cenu kompromisů se zlem a lží…
Předpoklad, že Zdeněk Nejedlý při postihu Václava Talicha po roce 1945 sehrál
klíčovou roli, sdílelo celkem široké spektrum svědků i účastníků, přijímali jej Nejedlého
odpůrci i blíženci, dával mu za pravdu podle všeho i sám Václav Talich,
jeho rodina 22 a nejbližší přátelé. Obraz dlouhého stínu Nejedlého nad Talichem
je zřetelný i v současných odborných a propagačních publikacích. Nejvýznamnější
současný talichovský badatel Milan Kuna označuje Nejedlého za Talichova „úhlavního
nepřítele“. 23 Talich se stal podle něho v roce 1945 „spolupracovníkem Němců“
takřka „přes noc, škrtem pera jediného člověka“. 24 V další variantě předkládá Kuna
spekulaci předem uchystaného komplotu komunistů, v němž Zdeněk Nejedlý plnil
příkazy strany a Mirko Očadlík byl vykonavatelem vůle Nejedlého a komunistů,
aby odčinil vlastní poklesky za okupace. 25 Vychází přitom z přesvědčení, že „s nej-
19 Deník Jaroslava Kojzara, záznam z 2.–8.3.1953 (kopii deníku, jehož originál se zřejmě nedochoval,
mi poskytl Josef Hanzal). O rok později znovu veřejně zpochybnil Talichovu práci
v Národním divadle Mirko Očadlík, který použil své staré argumenty (včetně toho, že Talichovo
jmenování šéfem opery v roce 1935 bylo dohodnuto „na vepřových hodech agrárního
premiéra Malypetra“, že Talich byl stoupencem „führer-principu“ a představitelem buržoazie
a stavěl se na odpor hodnotám české kultury). (OČADLÍK, Mirko: Národní divadlo a čeští
skladatelé. In: Divadlo, roč. 5, č. 3 (1954), s. 243–246.) Redakce i čtenáři časopisu Divadlo se
vzápětí od Očadlíkova již zjevně anachronického ataku distancovali (srv. tamtéž, č. 5, s. 481 n.;
č. 6, s. 582; č. 8, s. 779 n.).
20 Deník Jaroslava Kojzara, záznam z 2.9.1953.
21 Viz NEJEDLÝ, Zdeněk: K procesu s protistátním spikleneckým centrem: Čtyři projevy v Československém
rozhlase. Praha, Československý spisovatel 1953.
22 Dcera Víta Dejmalová v rozhovoru uvedla: „Co dovede nízká lidská bytost – teď mám moc, tak
se ho konečně zbavím. A to víte, když někdo přijel v pětačtyřicátém z Moskvy, tak byl víc než
svatý.“ (VAŠATOVÁ, Jana (ed.): Václav Talich očima dcery. In: Harmonie, roč. 11, č. 7 (2003),
s. 15.) Nejedlého jméno ovšem v rozhovoru nezaznělo…
23 KUNA, Milan: Osobnosti české hudby. Praha, Fragment 2001, s. 39.
24 TÝŽ: K problému národní očisty: Případ Václava Talicha. In: Hudební věda, roč. 29, č. 1 (1992),
s. 50.
25 TÝŽ: Exulantem proti své vůli: Život a dílo Karla Boleslava Jiráka. Praha, Editio Bärenreiter
2003, s. 285.