SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

390 Soudobé dějiny XVI / 2–3
jež měla být politicky aktivní zejména na půdě České národní rady. Až do zániku
federální Komunistické strany Československa, respektive Komunistické strany
Česko-Slovenska (KSČS), v dubnu 1992 zůstala KSČM její součástí. Za prvního
předsedu české strany byl zvolen poměrně nevýrazný Jiří Machalík, což odpovídalo
tehdejšímu vnímání situace, kdy byl za hlavní mocenské centrum stále ještě
považován ústřední výbor celostátní stranické organizace v čele s tehdejším předsedou
Ladislavem Adamcem. Brzy po ztrátě mocenského monopolu, a především
po přechodu strany do opozice po prvních svobodných volbách v červnu 1990 se
ovšem politické těžiště stranického života začalo rychle přesouvat na obě národní
strany. Narůstající rozpory mezi českou a slovenskou politikou v prvních dvou
letech po pádu starého režimu se projevovaly mimo jiné též v odlišném vnímání
situace v obou národních stranách a z toho plynoucím přijetí velmi rozdílných politických
strategií.
Formálně se KSČM stála nástupnickou organizací teprve po zániku federální
strany, což dokládá kontinuitou majetku, členstva i organizační struktury. Zároveň
ovšem strana čísluje své sjezdy od jedničky počínaje rokem 1990. Ne zcela
jednoznačné nástupnictví byl strategicky výhodný postoj, jejž vědomě využívalo
nové vedení, neboť umožňoval – alespoň formálně – snáze odmítnout řadu aspektů
„totalitní minulosti strany“, a přitom si zachovat převážnou většinu výhod, jež
s sebou nástupnictví neslo. 4 Tuto dualitu v poměru k minulosti strany a celé země
posilovaly od počátku i další skutečnosti. Na jedné straně se KSČ dostala vývojem
po 17. listopadu 1989 do vleku událostí a stala se na několik měsíců jednoznačně
pasivním hráčem demokratické revoluce. Politický dialog demokratického hnutí
reprezentovaného Občanským fórem, respektive Veřejností proti násilí, s reprezentanty
komunistické moci nebyl dialogem lidového hnutí se semknutou, organizovanou
politickou strukturou, jako tomu bylo například v Polsku. Strana v defenzivě
a s nízkým sebevědomím nebyla s to hrát aktivní roli v překotně se vyvíjejících
politických procesech. Jednání s opozicí se odehrávala v režii několika vysokých
vládních a stranických představitelů, jako byl premiér federální vlády Ladislav Adamec,
ministr a poté jeho nástupce Marián Čalfa či předseda Socialistického svazu
mládeže Vasil Mohorita, kteří představovali „reformnější“, a tedy pro veřejnost přijatelnější
tvář strany. Na druhé straně právě jednání u kulatého stolu a později na
jaře 1990 způsob a průběh příprav prvních svobodných voleb, zejména takzvaný
malý zákon o politických stranách, uznávající KSČ za legální politický subjekt, znamenaly
v době největší krize jejího sebevědomí a identity nemalou oporu, neboť se
fakticky rovnaly politické a právní garanci legitimity její existence. 5
4 Viz Programové prohlášení KSČM: Materiál přijatý ustavujícím sjezdem KSČM 31.3.1990 (viz
http://www.sds.cz/view.phpcisloclanku=2008032807, staženo 16.2.2009).
5 Pro pochopení celkové politické situace srv. SUK, Jiří: Labyrintem revoluce: Aktéři, zápletky
a křižovatky jedné politické krize. Praha, Prostor 2003.