SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Stigma minulosti, pouto sounáležitosti 387
dokonce extremistické strany, jež je proto podrobena „konvenci vyloučení“ ze
společenství ostatních politických aktérů (ovšem pouze na celostátní úrovni, v komunální
a odnedávna též krajské politice jsou koalice s komunisty běžnou praxí).
Tato konvence je podporována a politicky využívána převážnou většinou českých
nekomunistických politiků a je jako standardní, tj. přijatelné či potřebné, opatření
přijímána velkou částí českých politických novinářů a komentátorů. Jedním
z hlavních argumentů v tomto směru je adjektivum „komunistická“ v názvu strany,
které se několikrát stalo předmětem zásadní diskuse především uvnitř KSČM
a na jehož zachování opakovaně trvala větší část řadového členstva. Skutečnost,
že se strana nezřekla své „komunistické identity“, a tedy že se „nevyrovnala se
svou vlastní minulostí“, je pro ostatní aktéry českého veřejného života důkazem
její údajně nedemokratické podstaty. Opakované demokratické konfese objevující
se v prakticky každém závažnějším stranickém dokumentu stejně jako demokratická
rétorika jejích předních představitelů jsou většinou vnímány jako zastírací
manévr, politický nátěr, za nímž se skrývají skutečné zájmy. O těch se nemluví
konkrétně, avšak s poukazem na historickou zkušenost s českými a československými
komunisty z let 1945 až 1989 bývají za skutečné zájmy českých komunistů
považovány uzurpace politické moci, nastolení egalitářského sociálního řádu,
plošné zestátnění a omezení soukromého vlastnictví, likvidace politických oponentů
a podobně.
Pohled české politické vědy na Komunistickou stranu Čech a Moravy je zpravidla
méně emocionální a agitační, avšak ani vědecké úsilí o nestrannou analýzu často
není s to přemoci sílu většinového politického diskurzu a s ním spjatou působivou
metaforu falešné politické rétoriky, zahalující skutečné záměry nečestného hráče.
Mnozí politologové sdílejí pohled na KSČM jako antisystémovou stranu, vytvářející
potenciálně nebezpečnou situaci pro politický systém, ale za určitých okolností
také pro stranu samotnou. V charakteristice strany a jejím zařazení v rámci existujících
analytických typologií se objevují různé názory, od označování KSČM za
převážně neokomunistickou (Petr Fiala a další) či „neokomunistickou subkulturní
stranu“ (britský politolog Seán Hanley) přes její určení jako speciálního typu postkomunistické
radikálněsocialistické strany s neokomunistickými sklony (Maxmilián
Strmiska) až po značně zavádějící označení za neoleninskou, dogmatickou,
marxisticko-leninskou a podobně (Stanislav Balík, Adam Drda, Petr Dudek).
Zatímco tyto kategorie s výjimkou poslední skupiny vycházejí z analýz vývoje
programatiky českých komunistů po roce 1989, jejich „nulový koaliční potenciál“
je naopak odvozován především z údajné neochoty KSČM podrobit odpovídající
kritice svou vlastní minulost a éru diktatury („totality“), již má na svědomí její
přímá předchůdkyně, Komunistická strana Československa. Právě v této oblasti
má česká politická analýza největší sklon přijímat silná hodnotová východiska,
která mají původ v českém kulturně-politickém zápolení posledních dvaceti let.
Sebekritický postoj českých komunistů z přelomu let 1989 a 1990 stejně jako
občasné kritické poznámky některých současných komunistických předáků na adresu
vlastní minulosti strany či jejich odmítání nostalgické touhy části straníků po
starých pořádcích bývají často hodnoceny jako falešná hra a úhybný manévr, jehož