SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

246 Soudobé dějiny XVI / 2–3
či dokonce vynášeni, místo aby byl zjednán průchod „svaté nenávisti“ ke zrádcům
a kolaborantům, zakódované prý v samotném charakteru národa. 13 Nejedlý odmítl
přijmout obhajobu, že ke svým skutkům byli tito lidé donuceni nebo že setrváním
v čelných funkcích chtěli zabránit nástupu horších nepřátel národa. Pozorný posluchač
pravidelných Nejedlého nedělních projevů v rozhlase mohl také zaznamenat,
že Nejedlý k Talichovi promluvil 20. července 1947, tedy krátce předtím, než
Talich nastoupil znovu do čela opery Národního divadla (funkce se ujal 1. srpna).
Želel „pardonování vyložených zrádců národa a těžkých kolaborantů“, po němž
následuje „vytahování“ do významných funkcí. 14 Dále uvedl: „Vrchol všeho: člověk
na jedné ze špicí českého života, za okupace nejen asistující, ale aktivně sloužící
akcím, jež přímo pobuřovaly národ, a nejen sluha Moravcův, ale i navštěvovatel
Moravcova kabinetu, ale i Moravcovy rodiny, a píšící podlézavé chvály na Moravcovy
syny.“ 15 Zasvěcení rozpoznali, že právě byl zpolíčkován Václav Talich, ač jeho
jméno v projevu nepadlo… Nejedlý, hrozící se povolnosti a smířlivosti současníků
tváří v tvář problému kolaborace, prorokoval: „Plivat na nás jednou budou naši potomci,
že jsme to dopustili.“ 16
Zachovával-li Zdeněk Nejedlý ve svých veřejných projevech před únorem 1948
vůči Talichovi jistou zdrženlivost, po komunistické revoluci dal negativní postoj
k bývalému šéfovi opery Národního divadla několikrát najevo. Talich se v té době
nemohl bránit, takže Nejedlý prokázal pramalou míru vkusu. Již v listopadu 1948
obvinil ministr Václava Talicha, že v Národním divadle přerušil organický vývoj „hudební
architektury“, kulminující za jeho předchůdce Otakara Ostrčila, že rozmetal
i jedinečný Ostrčilův operní ansámbl. 17 Samotného Talicha charakterizoval jako člověka
individualistického, libujícího si v okázalostech a honosnosti, který vnesl do
Národního divadla anarchii, libovůli a neukázněnost, jimž podlehli i někteří mladí
dirigenti. Nejedlý také kritizoval adaptace Talichem prováděných hudebních děl, zejména
Smetanových. 18 Proti postupnému návratu Talicha do pražského kulturního
života otevřeně neprotestoval, ale viděl v něm příznak zhoršování situace v kultuře.
„Bojí se, že nastoupí zase Talich, jehož si Kop[ecký] vzal do rozhlasu. Prý seděl
13 NEJEDLÝ, Zdeněk: Komunisté – dědici velikých tradic českého národa. Praha, ÚV KSČ 1946,
s. 41. Příklad Konrada Wallenroda, který se stal ve 14. století velmistrem řádu německých rytířů
v Prusku jen proto, aby je mohl zradit, zpopularizoval ve svém eposu polský básník Adam
Mickiewicz.
14 TÝŽ: O charakter národa. In: TÝŽ: Nedělní epištoly, sv. 2: Rok 1947. Praha, Státní nakladatelství
politické literatury 1954, s. 168.
15 Tamtéž, s. 170.
16 Tamtéž, s. 168.
17 TÝŽ: O české hudební kultuře. In: Var, roč. 1, č. 15 (15.11.1948), s. 452.
18 TÝŽ: Ideové směrnice naší národní kultury. In: Tamtéž, roč. 1, č. 3 (1.5.1948), s. 75; TÝŽ: Nový
„Dalibor“. In: Rudé právo (13.3.1949), s. 4.