SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Rozděleni minulostí 371
chartistů byla odezva na ni jednoznačně negativní. Přitom je nutno zdůraznit, že
hlasy nesouhlasu se ozývaly od lidí různého politického přesvědčení a různé minulosti,
tedy i od těch, kteří k Vám mají ideově dost blízko. Uvedu jeden příklad,
který je zajímavý i tím, že nejde o chartistu. Zmínil jsem se o této záležitosti při
náhodném setkání s dr. Dušanem Slávikem (synem Juraje Slávika), 19 s kterým jsem
se seznámil roku 1968. On Váš přístup odsoudil ostřeji, než bych to učinil já, ačkoliv
jde o člověka, který byl roku 1948 nebo 1949 odsouzen jako slovenský sociální
demokrat podruhé ve svém životě k trestu smrti. (Poprvé byl odsouzen v nepřítomnosti
roku 1944 pro účast ve Slovenském národním povstání; roku 1949 mu byl
při odvolacím soudu trest smrti změněn na doživotí, nakonec šel myslím domů při
amnestii roku 1960.)
Bylo napsáno již několik písemných příspěvků, v nichž autoři protestují proti
Vašemu článku. Snad už Vám některé z nich došly, přikládám (bez vědomí autora)
příspěvek Jana Šimsy, který se k Vám sotva ještě dostal. 20 (Jan Šimsa je evangelický
farář bez souhlasu, signatář Charty a prohlášení Sto let českého socialismu, byl
také vězněn.) Byl jsem také dotázán, zda bych něco nenapsal. Vážně jsem o tom
uvažoval, ale nakonec jsem odmítl. V příspěvku, který bych podepsal a který bych
pustil mezi lidi, bych nemohl psát otevřeně. Jednak kvůli Vám, jednak kvůli Jiřímu
Hájkovi, jednak kvůli své vlastní bezpečnosti. Rozhodl jsem se, že Ti raději napíšu
osobní dopis, který není určen pro publikování.
Čistě teoreticky máte asi pravdu v jedné věci. Princip, že při posuzování dětí
se přihlíží především k původu, činnosti a postavení jejich rodičů, není plodem
„normalizace“ po roce 1969, ale už systému, který u nás vládne od roku 1948.
Ten, kdo se o prosazení tohoto systému zasazoval a proti uvedenému principu se
v padesátých letech neozval, ač měl značnou moc, není příliš morálně oprávněn
proti uvedenému principu protestovat, jakmile se dotkne člena jeho vlastní rodiny.
Ale asi si neuvědomujete, že postup Jiřího Hájka v tomto případě má prakticky
i jinou dimenzi: Protesty Jiřího Hájka mohou pomoci jiným schopným dětem, než
19 JUDr. Dušan Slávik, syn slovenského agrárního politika Juraje Slávika (1890–1969), ministra
vnitra československé vlády v londýnském exilu a poválečného velvyslance v USA, byl v roce
1949 odsouzen k trestu smrti. Po propuštění v roce 1960 přesídlil do Brna, kde se aktivně
zúčastnil veřejného života za „pražského jara“. V 70. a 80. letech se podílel na opozičních
aktivitách, po 17. listopadu 1989 spoluzakládal v Brně Občanské fórum a sociální demokracii.
Před volbami v červnu 1989 se stáhl do ústraní, poté co předvolební lustrace ukázaly, že spolupracoval
se Státní bezpečností.
20 Ohlasy na článek otiskl Jiří Loewy v Právu lidu, roč. 8 (88), č. 4 (1985), s. 8 n. (příspěvky Petra
Pospíchala, Josefa Zvěřiny a vlastní dovětek), další tamtéž, roč. 9 (89), č. 1 (1986), s. 8 n.
(příspěvky Jiřího Hájka, Oty Filipa, čtenářů Práva lidu a úryvky z komentářů exilového tisku)
a č. 2 (1986), s. 6 n. (mj. dopis z Prahy podepsaný Václavem Havlem a dalšími osmadvaceti
chartisty a druhou repliku Jiřího Loewyho). Šimsův příspěvek v Právu lidu nevyšel, pod názvem
„Vady karatele“ ho otiskly Informace o Chartě 77, č. 8, č. 10 (1985), s. 14 n.