SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

370 Soudobé dějiny XVI / 2–3
napsal novou adresu (na pohlednici) a já Ti napsal dopis, ale pochybuji o tom, že
jsi jej dostal. Od Tebe jsem pak ještě dostal pozdrav z Curychu a letos jako dárek
hezkou knížku, za kterou srdečně děkuji. 17 Za to, že se naše vzájemná korespondence
přerušila, mohou v prvé řadě vnější okolnosti, ale do jisté míry jsem to zavinil
i já. Nezlob se na mne, nejsem příliš dělán na korespondování a stále zápasím
s časem. Mám ctižádostivost dokazovat sobě i jiným, že jsem zůstal historikem,
i když pochopitelně nemohu publikovat a pracovat ve své profesi mohu jako skladový
dělník jen ve svém volném čase. Znáš to, jak to vypadá – vždyť i Ty jsi mi psal,
jak je to obtížné dělat časopis jako vedlejší činnost při zaměstnání.
Jestliže jsem se Ti rozhodl teď napsat, má to svůj zvláštní a aktuální důvod. Myslím,
že uhádneš, oč jde: o Vaši poznámku týkající se Jiřího Hájka v 1. čísle letošního
Práva lidu. 18 U nás tato poznámka vzbudila značnou pozornost, a zvláště v kruzích
17 Jiří Loewy vydal a Mezníkovi poslal studii Karla Kaplana Das verhängnisvolle Bündnis:
Unterwanderung, Gleichschaltung und Vernichtung der Tschechoslowakischen Sozialdemokratie,
1944–1954 (Wuppertal, Pol Verlag 1984).
18 Poznámka nesla název „Hájkův ‘apartheid’“ a Jiří Loewy jako redaktor časopisu pod ni připojil
kolektivní redakční podpis „Právo lidu“. Glosa, s níž Mezník dále polemizuje, zněla takto:
„S odvoláním na západoněmecký zpravodajský magazín Der Spiegel líčí České slovo číslo
2/1985, jakým protivenstvím je v Československu vystaven Jan Hájek, syn profesora Jiřího
Hájka, býv[alého] ministra zahraničí ČSSR a prvního mluvčího Charty 77. Jana Hájka přijali
svého času na gymnázium teprve po masivní intervenci spolkového kancléře Kreiskyho. Ačkoli
maturoval s výborným prospěchem, potíže započaly znovu, když se začal v roce 1983 ucházet
o vysokoškolské studium architektury. Musel na vojnu, a když ho ze zdravotních důvodů
pustili domů, čekala ho kariéra pomocného dělníka... A to už, dovídáme se z Českého slova,
otci i synovi došla trpělivost. Prof. Jiří Hájek prohlásil, že v poměrech ‘podobných apartheidu’
nechce stát životní dráze svého syna v cestě a je ochoten se spolu s ním vystěhovat. Na Západ,
rozumí se. Mstít se na dětech je nesmírná lumpárna, ať už je tatínek jakýkoliv špatenka. Jan
Hájek má zjevně všechny předpoklady ke studiu. Zabraňuje-li mu v přístupu na univerzitu
režim z politických důvodů, pak je to nepochybně podlý akt, který budeme vždycky co nejrozhodněji
odsuzovat. Co však nemůžeme přejít mlčením, je prohlášení Hájka-otce o poměrech
‘podobných apartheidu’. Rekriminovat a kádrovat není vůbec naším zvykem. Ale snad je dovoleno
otci Hájkovi, po válce komunistickému agentu E-21 v Čs. sociální demokracii, položit
otázku, kdo byl v roce 1948 parlamentním zpravodajem k teroristickému zákonu č. 231/48.
Onoho zákona, na jehož základě byli čestní lidé posíláni na popraviště a do uranových dolů.
A zeptat se ho dále, kdopak to napsal knihu o údajné ‘zrádné roli pravicových socialistů’, která
dodala teoretický podklad k procesům proti českým sociálním demokratům a k uvržení jejich
rodin do bídy a zoufalství. Kdo seje vítr, žije nebezpečně. Kdo – byť i bez biče a revolveru, jako
pachatel od psacího stolu – vytváří poměry ‘podobné apartheidu’, ten riskuje, že jednoho dne
tyto poměry dopadnou i na něho. Anebo (ještě hůře) na jeho syna, který za to všechno opravdu
nemůže. Náš názor je, že by prof. Hájek neměl dnes plýtvat silnými výrazy. Mnohem lépe
by mu slušela prostá slova ‘Mea culpa’, anebo aspoň tiché ‘Pardon’, adresované všem obětem
československého ‘apartheidu’ od roku 1948 dodnes – tedy i jeho vlastnímu synovi.“ (Právo
lidu, roč. 8 (88), č. 1 (1985), s. 9.)