SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

356 Soudobé dějiny XVI / 2–3
předúnoroví straníci, potomci sociálnědemokratických veličin, pracovníci vznikajícího
profesionálního aparátu, redaktoři Práva lidu, členové stranických grémií,
bývalí političtí vězni, funkcionáři exilové strany, „nezávislí socialisté“, později také
příslušníci Obrody a poslanci vstupující do sociální demokracie, ti všichni chtěli
naplňovat tradiční značku strany vlastním obsahem. Nefungovaly přitom účinné
mechanismy vnitrostranické diskuse ani vzájemného informování. Strana, působící
fakticky na okraji politických událostí, nebyla zatížena reálnou agendou ani
odpovědností. Naprostá většina aktérů se, alespoň na počátku, do debat pouštěla
s nasazením amatérů, kteří vyslovují svá niterná přání a osobní názory.
Tím vyvstává závěrečná otázka, co vlastně drželo tak různorodé uskupení pohromadě
a způsobovalo, že do něj přicházeli další a další politici. Sociální demokracie
vládla dvěma aktivy: mezinárodním zakotvením v Socialistické internacionále
a majetkem, převzatým v březnu 1990 od KSČ. Příslušnost k mezinárodnímu sociálnědemokratickému
proudu působila od samého počátku. Československá strana
získala od sesterských stran na Západě finanční příspěvky i další užitečnou pomoc
ve formě školení kandidátů a pracovníků aparátu, pomoci při volebních kampaních
a podobně. Význační politici ze západní Evropy, kteří při svých cestách do Prahy
nezapomněli na návštěvu Lidového domu, dávali svým počínáním najevo, že jí
předpovídají lepší budoucnost. Mezinárodní zakotvení silně zapůsobilo například
v diskusích uvnitř Obrody na téma, zda se spojovat právě se sociální demokracií.
Podstatnou roli sehrál také fakt, že KSČ v březnu 1990 vrátila sociální demokracii
její tradiční sídlo, Lidový dům. Byl to sice jen zlomek majetku předúnorové ČSSD,
který si komunistická strana přivlastnila, ale rozsáhlý areál v centru Prahy stranu
citelně posílil. Pomoc ze zahraničí a vlastní majetková základna působily jako stabilizační
faktor, který odlišoval sociální demokracii od jiných politických skupin, stojících
na slabších základech a ohrožených v případě politického neúspěchu takřka
okamžitým zánikem. Hmatatelně potvrzovaly tezi o síle tradiční politické značky
a jejích perspektivách.
Historii sociální demokracie z let 1989 až 1992 můžeme sledovat jako ujasňování
jejích představ o tom, jaké perspektivy to vlastně jsou. Kdyby záleželo na
obnovitelích sociální demokracie, vstoupili by v prosinci 1989 do vlády a snažili by
se „zpětně včlenit Československo do pásma vyspělých evropských zemí“, 48 na nich
ale záleželo jen málo. Vývoj v polistopadové sociální demokracii se ubíral směrem
k akceptaci logiky politického soupeření. A také k přijetí role opoziční strany. Váhání
a debaty o formách opozičního působení odhalovaly, že sociální demokracie
ani česká politika jako taková vlastně nemají tradici systémové parlamentní opozice:
panteon vůdců, přivolávaných ve straně jako kladné či výstražné příklady,
zahrnoval řadu předsedů vlád a ministrů, ale nikoho, kdo by proslul jako schopný
48 Program Československé sociální demokracie z 27. listopadu 1989. In: Právo lidu [pražské],
č. 1 (1989), s. 2.