SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Rozděleni minulostí 353
Předsjezdová debata nevynikala pestrostí témat. Hovořilo se vlastně jen o dvou
věcech: o bývalých komunistech ve stranických řadách a stylu opoziční politiky. Jiří
Horák oznámil, že se nebude ucházet o znovuzvolení. Připustil, že „dílčí orientace
ve volbách na komunistické voliče byla chybná“, kvůli lidem jako Komárek straně
média „nasazují psí hlavu kryptokomunistů“ a jejich vliv i zastoupení ve vedení
strany by měl sjezd zeslabit. 43 A to nejen kvůli jejich minulosti, ale i způsobům politického
jednání, které Horák charakterizoval jako příliš agresivní vůči vládě, což
přičítal jejich někdejšímu členství v KSČ. Osten Horákových výroků mířil zejména
proti Miloši Zemanovi, od června 1992 předsedovi pražské organizace sociální demokracie,
pokládanému za nejvážnějšího uchazeče o předsednický post ve straně.
Tón sjezdové diskusi koncem února 1993 v Hradci Králové udal odstupující
předseda. V úvodním projevu shrnul debatu uvnitř strany jako spor o charakter
opozice: na jedné straně solidní a státotvorná, na druhé straně neodpovědná, používající
„verbální pyrotechniku“, což ohrožuje „náš mladý stát“, v němž „jde ještě
stále o demokracii“. 44 Avšak varování před volbou Miloše Zemana, přicházející ze
všech stran, mělo na delegáty nakonec menší účinek než Zemanovo vystoupení na
sjezdu, zejména jeho kandidátská řeč. Zopakoval v ní svůj mnohokrát kritizovaný
výrok, že sociální demokracie má jít „vládě po krku“: má se stát sebevědomou
stranou plnící bez váhání opoziční roli, silnou svým programem. Nabízel tak východisko
z neřešitelného dilematu Jiřího Horáka, kolísajícího ve vztahu k politickému
hegemonovi (Občanskému fóru, později ODS) i komunistům. Ve snaze o ukotvení
strany se Horák nejprve připojil k požadavku zakázat KSČM (v květnu 1990), po
neúspěchu této politiky postavil do čela volebního štábu Valtra Komárka (od podzimu
1991 do jara 1992), a jakmile zjistil, že navzdory této kampani jsou komunističtí
voliči vůči sociální demokracii většinou neteční, začal prosazovat politiku
konstruktivní opozice, jež měla přebírat zklamané voliče vládních stran (na podzim
1992). Proti Horákově strategii hledání nejdostupnější kořisti, jež měla kvůli častým
proměnám vztahu vůči vládě i opozičním komunistům destruktivní důsledky
pro rodící se identitu strany, postavil Zeman projekt stálého soupeření na obou
frontách a přesvědčoval delegáty, že pod jeho energickým vedením bude úspěšný.
strany Jiří Horák kritizoval některá veřejná vystoupení bývalých členů KSČ, kteří do ČSSD
přišli z Občanského hnutí. (...) …poslanec Pavel Dostál podal návrh, aby se ve straně přestalo
hlasovat a aby ve stanovách bylo zakotveno, že předseda má vždy pravdu. (...) Volební lídr
Valtr Komárek musel rozdováděné osazenstvo uklidňovat poukazem na přítomnost nás, novinářů…“
(Cíl a cesta. In: Deník Právo lidu (24.8.1992), s. 2.)
43 Citováno podle článku „Jak je to s exkomunisty v ČSSD“. In: Tamtéž (10.9.1992), s. 9. Cenný
obraz událostí s mnoha barvitými detaily a charakteristikami hlavních aktérů přinesl novinář
Alexandr Mitrofanov v publikaci Za fasádou Lidového domu: Česká sociální demokracie 1989–98.
Lidé a události. Praha, Aurora 1998.
44 Zpráva předsedy ČSSD o činnosti strany. In: Protokol XXVI. sjezdu ČSSD konaného ve dnech
26. až 28. února 1993 v Hradci Králové. Praha, ČSSD 1995, s. 13.