SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

352 Soudobé dějiny XVI / 2–3
Směrem k vnitřní integraci a profesionalizaci
Druhé parlamentní volby měly napravit prvotní nezdar. Před začátkem volební
kampaně stranu ještě posílili další poslanci někdejšího Občanského fóra, Zdeněk
Jičínský, Petr Kučera a Miloš Zeman. Dosažený sedmiprocentní výsledek proto
zůstal za očekáváním. Skutečnost, že se Československá sociální demokracie stala
třetí nejúspěšnější stranou, byla znehodnocena řadou okolností. Propastná ztráta
na vítěznou Občanskou demokratickou stranu i na druhé komunisty (Levý blok)
ukazovala na malý úspěch sociálních demokratů na obou hlavních frontách. Proti
občanským demokratům se neprosadili se svými představami o sociálně únosnější
verzi hospodářských reforem. Na druhé straně se jim nepodařilo dosáhnout
hlavního strategického cíle a získat na svou stranu podstatnější část voličů KSČM.
Slabé zastoupení v obou parlamentech (Federálním shromáždění a České národní
radě) nedávalo naději, že by strana mohla v počínajícím volebním období sehrát
vážnější úlohu. 41
Následná diskuse uvnitř strany prozrazovala rozpolcenost. Část funkcionářů
označovala za zdroj neúspěchu ukvapený příchod nových tváří. Do čela se jim
postavil sám průkopník této politiky Jiří Horák a z úst jeho věrných zazněl názor,
že by bývalým členům KSČ měly být zapovězeny funkce v užším vedení strany.
Jiná byla optika poslanců Komárka, Jičínského, Fišery, Dostála či Zemana. Těžko
mohli přehlédnout, že vstup do sociální demokracie pro ně znamenal úspěch: jako
jediní z poslanců někdejšího středu a levice Občanského fóra dokázali obhájit své
mandáty (ve Federálním shromáždění byla znovu zvolena jen pětina poslanců).
Výsledky sociální demokracie v krajích, kde kandidovali, patřily zřetelně k nejlepším,
což připomínali ve vnitrostranické diskusi, a své kritiky vinili z „primitivního
antikomunismu“. Stále častěji zazníval požadavek na předčasné svolání sjezdu,
který by vyřešil rozpory ve vedení strany, jehož členové jednali každý na vlastní
pěst, přicházeli s protikladnými stanovisky, v tisku své postoje vzájemně kritizovali
a vyzývali se k vystoupení ze strany. Koncem srpna 1992 se širší vedení strany na
vzrušeném zasedání dokázalo shodnout na jediném – na nutnosti uspořádat další
sjezd už na začátku roku 1993. 42
41 Rozbor získaných hlasů upozorňoval na skutečnost, že sociální demokraté nemohou počítat
s významnější skupinou věrných příznivců: pouze 12 procent jejich voličů dalo hlas ČSSD už
v roce 1990. Největší počet hlasů (42 procent) přibyl od někdejších voličů OF, zatímco zisk voličů
KSČM byl zanedbatelný. Tyto údaje patrně vedly Jiřího Horáka – připomeňme, že profesí
politologa – k následnému obratu v jeho vztahu k „novým“ členům s komunistickou minulostí.
Posuny voličské přízně analyzoval Pavel Pšeja v práci Stranický systém České republiky: Politické
strany a jejich vývoj 1989–1998 (Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2005,
s. 84).
42 Tehdejší atmosféru zachytil zpravodaj: „Často se nediskutovalo k věci, ale k osobám. (…) Lidé
se navzájem cejchovali podle toho, kdo kdy a odkud přišel do sociální demokracie. Předseda