SOU OBÉ ĚJINY - Ústav pro soudobé dějiny AV - Akademie věd ČR

Rozděleni minulostí 341
trendu, snažící se v letech 1945 až 1948 ze sociální demokracie učinit platformu
odporu proti sílícím komunistům. Těžko nastolit shodu o minulosti mezi politickým
vězněm z padesátých let a tehdejším komunistickým funkcionářem, zvlášť pokud
ten druhý připomínky o svém konání odmítal jako nemístné. Skutečnost, že se oba
jako předúnoroví sociální demokraté osobně znali, situaci nijak neulehčovala.
Vlastní agenda týkající se minulosti nešla při obnově strany pominout a podstatná
část „restitučních“ sociálních demokratů nic takového ani neměla v úmyslu. Pro ně
znamenal pád komunistického režimu a obnova strany především satisfakci a také
příležitost veřejně promluvit o své zkušenosti. Nejmladší příslušníci této generace
již dovršili šedesátku a v naprosté většině nepočítali s profesionální politickou
dráhou. Také tato okolnost situaci nijak neulehčovala, poněvadž účastníky diskusí
nevedla k hledání styčných bodů mezi jejich názory. Při zkoumání vztahu sociální
demokracie k minulosti bychom málo uspěli, kdybychom neobrátili pozornost ke
střetávání jednotlivých životopisů a tradic, z něhož vyplývala nemožnost zaujmout
v tomto ohledu v rámci sociální demokracie společná stanoviska.
S Občanským fórem, nebo proti němu
Rychlost, s níž se už 19. listopadu 1989 prohlásila skupina bývalých funkcionářů
zastoupená Slavomírem Klabanem za centrum obnovené strany, vzbudila ve vedení
exilové sociální demokracie nevoli. A také podezření, že tito lidé – „Hájkovi lidé“ –
se nabízejí komunistické straně jako spojenci při ústupových bojích a snaze o oslabení
Občanského fóra. Informační oběžník exilové ČSSD psal na konci prosince
nedvojznačně: „Zprávy z Prahy tvrdí, že se 26. listopadu sešel ‘krizový štáb’ KSČ,
který rozhodl, že je nutno nalevo od Občanského fóra vytvořit co nejširší spektrum
menších politických stran, které odčerpají fóru voličský potenciál. (...) Že se KSČ
v zoufalé sebeobraně uchýlí k nejrůznějším trikům, o tom nemusíme jistě pochybovat.
Ale ať už motivy některých ‘obnovovatelů’ Čs. sociální demokracie byly
takové či onaké, faktem, realitou zůstává, že se jim s vydatnou materiální pomocí
ze zahraničí podařilo vytvořit určitou infrastrukturu, vydat noviny, soustředit v celé
zemi prý desetitisíce přihlášek a vytvořit řadu organizací. Členy těchto organizací
se zcela nepochybně stali v dobré víře mnozí slušní a poctiví lidé.“ 16
podobné apartheidu, ten riskuje, že tyto poměry jednoho dne dopadnou i na něho.“ (Hájkův
„apartheid“. In: Právo lidu, roč. 8 (88), č. 1 (1985), s. 9.) Následná diskuse o článku – kritická
i sympatizující s Loewyho postojem – vyústila v protest z Prahy, podepsaný třicítkou známých
představitelů české opozice proti „žlučovité zlobě, potřebě vynášet nesmiřitelné rozsudky na
základě popletených informací, touze kádrovat“ (tamtéž, roč. 9 (89), č. 2 (1986), s. 7). K Hájkově
aféře srv. též dopis Jaroslava Mezníka Jiřímu Loewymu z 13.9.1985, otištěný v příloze
k této stati (s. 369–376).
16 Archiv Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., Praha (dále A ÚSD), fond (f.) Jiří Loewy, Sociální
demokracie, Sdělení sekretariátu ČSSD v exilu z 26. prosince 1989.