Sestava 1 - Akademický bulletin - Akademie věd ČR

Edvard Beneš setrval i po 28. říjnu v Paříži. Cítil
povinnost zůstat jako československý ministr zahraničí
v místě, kde se bude rozhodovat o poválečném
uspořádání Evropy. Bylo třeba zápasit o mezinárodní
uznání hranic nového státu, prosadit souhlas velmocí
s likvidací pokusu německého obyvatelstva českých
zemí o odtržení pohraničních oblastí, sledovat
vývoj představ o válečných reparacích. Dbát na to,
aby Československo, stát, který téměř nikdo neznal,
zůstalo mezi vítěznými státy. Desítky složitých jednání,
formulování řady memorand, v nichž objasňoval československé
pozice, a další dílčí úkoly plně vytěžovaly
jeho mysl. Musel se smířit i s tím, že se mu nepodařilo
zajistit na Vánoce ani příjezd jeho milované ženy Hany,
s níž se nesetkal celé tři roky. Nicméně nenudil
se. Sotva se mu podařilo zahladit následky chybného
rozhodnutí Milana Hodži, který v Budapešti vyslovil
souhlas s nevýhodnou demarkační čarou mezi Maďarskem
a Slovenskem, vyvstal složitý spor s Polskem
o území Těšínska a už se vršily úkoly související
s přípravou československé delegace na mírovou
konferenci. S nasazením nepředstavitelného úsilí se
mu v podstatě dařilo tyto problémy řešit. I jeho Vánoce,
stejně jako Vánoce Masarykovy či Štefánikovy, byly
pro československý stát mimořádně přínosné. Schopnost
obětovat osobní život ve prospěch svého státu
a národa z nich činí nesporně největší osobnosti českých
a slovenských dějin 20. století.
■
JOSEF HARNA,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.
FOTO: WWW.EN.WIKIPEDIA.ORG
První prezident
Československa
T. G. Masaryk
vystupuje na zpáteční
cestě do Prahy
dne 21. prosince 1918
se svou dcerou Olgou
z vlaku v Táboře.
SMUTNÉ SVÁTKY
– VÁNOCE 1938 U BENEŠŮ
Do roku 1938 vstupovalo Československo a jeho nejvyšší představitelé
s mírným optimismem. Také prezident Edvard Beneš viděl s přicházejícím rokem
na obzoru mnoho potíží, věřil však v jejich zdárné vyřešení. V předtuše těžkého zápasu
o osud demokracie ve svém vánočním rozhlasovém projevu r. 1937 zdůraznil,
že nadcházející rok bude patrně „rokem jednání, diskutování, dohodování a konečně
i uzavření aspoň částečných a předběžných dohod, jež by pak vedly k definitivnějším
dohodám, zajišťujícím opravdu mír aspoň v Evropě“.
Vtom se nemýlil. Mír v roce 1938 nakonec zůstal
přes dramatické události, které dovedly Evropu
až na okraj válečného konfliktu, opravdu zachován.
Netušil však, že ono „diskutování a dohodování“ mezi
velmocemi se bude odehrávat bez ohledu na zájmy
Československa a že dohoda z něho vzešlá v Mnichově
bude znamenat nejen zmrzačení republiky, ale
předznamená též konec éry, v níž existovalo svobodné
a demokratické Československo.
Celý rok 1938, zvláště zářijová krize, v níž nóta stíhala
nótu, si vyslanci velmocí v prezidentské kanceláři
téměř neustále podávali dveře. Hektická jednání
s mnoha zvraty, završená tragickým přijetím mnichovské
dohody, vyčerpala prezidenta do krajnosti a přivedla
ho na hranici duševních a fyzických sil. Situace
se zdála beznadějná, celá prezidentova koncepce
a životní práce se rázem octla v troskách. Beneš po
krátkém váhání 5. října 1938 abdikoval a odebral se do
ústraní své vily v Sezimově Ústí, kde hodlal přečkat
nejtěžší okamžiky. Během čtrnácti dnů se přece jen
poněkud vzpamatoval z těžkého otřesu a ráno 22. října
1938 odletěl s manželkou a v doprovodu několika
nejbližších spolupracovníků narychlo a takřka bez rozloučení
do Velké Británie. Tam se usadil ve vilce na
londýnském předměstí Putney, kterou pro něj zařídil
jeho synovec Bohuš Beneš.
3 ab