Sestava 1 - Akademický bulletin - Akademie věd ČR

NÍ BUDOVY AKADEMIE VĚD
haly s peněžními přepážkami si vybudovaly obě
pražské konkurenční instituce – Městská spořitelna
v Rytířské ulici (arch. Antonín Balšánek a Osvald Polívka)
a Živnobanka Na Příkopech (arch. Antonín
Wiehl). Spořitelna česká nemohla zůstat pozadu
a do dvorního traktu bankovní haly situovala monumentální
blok služeb s železnou prosklenou konstrukcí
stropu a bohatou řemeslnou výbavou historizujících
lamp, lustrů a umělého štuku na stěnách.
Vstupní vestibul s pamětními mramorovými deskami
ozdobila dvojice bronzových lvů, které vytvořil v letech
1896–1898 Josef Václav Myslbek za modelérské
účasti svého žáka Josefa Mařatky. Významný
sochař své doby a tehdy již profesor na Akademii výtvarných
umění v Praze dodal v témže roce i dvě
nádherné mramorové karyatidy, které dominuji čelní
stěně bankovní haly. Myslbek zužitkoval odvěké téma
výzdoby monumentálních portálů, které se ve vývoji
architektury objevuje již ve starověké Asýrii (lokalita
Ter-el-Chalán, cca 1200 př. n. l.) a jež znovu
oživilo antické sochařství např. na slavném průčelí
Erechteionu na athénské Akropoli. Vitruvius ve svém
traktátu připomíná anekdotickou historku o tom, že
ženské postavy nesoucí na svých hlavách tíhu chrámu
jsou personifikací zajatých žen a porážky jejich
kmene v peloponéské válce. Toto frekventované téma
využil Myslbek již roku 1878 při výzdobě domu
arch. Josefa Schulze ve Vítězné třídě č. 126 (v němž
mj. bydlel Josef Zítek). Myslbek karyatidy obohatil
o alegorický rozměr a vytvořil plastiky Spořivosti
a Hospodárnosti. Suverénní modelace a smysl pro
pevnou formu dokládají mistrovství sochaře, který
patří k zakladatelům tradice novodobého
českého sochařství. Výzdobu
doplňovaly znaky českých
měst od Otty Mentzela a obligátní
busta císaře Františka Josefa I.
Emporu bankovní haly před
vstupem do tehdejší zasedací síně
v I. patře zdobí rozměrná nástěnná
malba znázorňující Alegorii štědrosti.
Jejím autorem byl malíř Eduard
Veith (1856–1925), rodák z Nového
Jičína a absolvent vídeňské
školy uměleckých řemesel. Komerčně
úspěšný dekoratér se podílel
na vnitřní výzdobě řady reprezentačních
budov na vídeňské
Ringstrasse a specializoval se zejména
na iluzivní divadelní dekorace
a jevištní výpravy. Spolupracoval
s proslulou vídeňskou stavební
kanceláří Feller a Helmer, která získala monopol na
výstavbu divadelních budov a realizovala na konci
19. století desítky operních domů na území rakousko-
-uherského mocnářství od Karlových Varů až po
Lvov. Eduard Veith se tak např. podílel na freskové
výzdobě Státní opery v Praze a Opery v Brně. Základem
alegorické kompozice pro Spořitelnu z roku
1896 je architektonická stafáž kulisy chrámu s postavou
Štědrosti, která svými dary podporuje rozvoj stavitelství,
umění, obchodu a průmyslu. Na rozdíl od
starší Ullmannovy části, jejíž výzdoba byla koncipována
v neorenesančním slohu (schodišťový vestibul
v pompejánském stylu), interiéry přístavby byly
pojednány s orientací na neobarok.
Architektonicky významná budova s náročnou
vnitřní výzdobou, která ve své době prezentovala
skutečně průkopnický čin, se postupně stala strážcem
dalších uměleckých děl. Buď převzatých z majetku
někdejší České akademie věd a umění, získaných
převodem, zakoupených či pořízených na
zakázku. I když nejde o cíleně budovanou sbírku, jejich
spektrum je překvapivě široké a poměrně kvalitní.
Zhodnocení významu i historických souvislostí jejich
vzniku zřetelně připomíná historickou kontinuitu
dnešní Akademie věd České republiky i její úlohu
v obecném kulturním povědomí.
■
JIŘÍ T. KOTALÍK,
Akademie výtvarných umění
31 ab