Ä. 2/2009 - Výzkumný ústav práce a sociálnÃch vÄcÃ
Ä. 2/2009 - Výzkumný ústav práce a sociálnÃch vÄcÃ
Ä. 2/2009 - Výzkumný ústav práce a sociálnÃch vÄcÃ
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
Stati, studie, úvahy a analýzy<br />
„skryté návody“ k řešení otázek reformy<br />
welfare (Fitzpatrick, 2005). Podobně lze<br />
odkázat na soudobé teorie modernizace,<br />
kdy tzv. „jednorozměrné teorie“ poskytují<br />
právě takovéto návody (viz Keller, 2007).<br />
Diskuse o možnostech governance<br />
a NPM staví na rozlišení (a) vertikálního<br />
a (b) horizontálního rozměru při tvorbě<br />
a administraci politiky. Ve vertikálním rozměru<br />
se politika pojímá jako pravidlo:<br />
„Zabývá se přenosem autoritativních rozhodnutí<br />
směrem dolů. Autorizovaní tvůrci<br />
rozhodnutí volí takovou posloupnost jednání,<br />
která maximalizuje zastávané hodnoty,<br />
a tato svá rozhodnutí pak přenášejí na podřízené<br />
úředníky, aby je následně implementovali“<br />
(Colebatch, 2005). Tento rozměr<br />
dále zdůrazňuje instrumentalitu činností,<br />
racionální volbu a moc legitimní autority.<br />
V horizontálním rozměru je pak politika<br />
pojímána vzhledem k strukturování jednání.<br />
Sleduje vztahy mezi účastníky politiky<br />
v různých organizacích, tj. mimo vertikální<br />
linii hierarchické moci. „... politická práce<br />
probíhá stejně přes hranice organizací jako<br />
uvnitř nich, přičemž vychází jak ze struktury<br />
vztahů, chápání cíle a závazků mezi účastníky<br />
z různých organizací, tak také z hierarchického<br />
předávání autoritativních rozhodnutí<br />
uvnitř každé organizace“ (Colebatch,<br />
2005).<br />
Vzhledem k diskusi o governance je<br />
dobré podotknout, že nejde o dva protichůdné<br />
směry, spíše jeden rozměr předpokládá<br />
druhý. Implementace autoritativních<br />
rozhodnutí ve výsledku vyžaduje spolupráci<br />
ostatních aktérů, kteří se nacházejí mimo<br />
danou hierarchickou strukturu.<br />
Když celou šíři problematiky governance<br />
shrneme, klíčové studie by mohly představovat<br />
mj. texty: Kooiman (1993), Rhodes<br />
(1997), Newman (2001). Diskusi o governance<br />
a welfare pak rozvíjí např. Butcher<br />
(1995).<br />
Sociálně-politická governance<br />
Jedna z forem governance by mohla být<br />
nazvána interaktivní či sociálně-politickou<br />
governance. Tato perspektiva governance<br />
se zabývá různými formami sociálně-politických<br />
interakcí. Definice „sociálně-politické“<br />
governance (či interaktivní governance) se<br />
nabízí tato: „Všechna interaktivní uspořádání,<br />
kterými aktéři veřejného a soukromého<br />
sektoru participují na řešení sociálních problémů<br />
či vytvářejí sociální příležitosti a starají<br />
se o instituce, v rámci nichž se tyto aktivity<br />
uskutečňují“ (Kooiman, 2005:61).<br />
Aktivity vládnutí jsou obsaženy v tom, co<br />
Kooiman (2005) nazývá „řády vládnutí“<br />
(orders). Řády vládnutí se zaměřují na konceptualizaci<br />
aktivit sociálních nebo sociálně-politických<br />
vládnoucích aktérů. Podle<br />
tohoto autora mohou být odlišeny tři různé<br />
řády vládnutí. Níže jsou uvedeny od nejužší<br />
po nejširší úroveň.<br />
1) Prvním řádem (first-order) je každodenní<br />
aktivita veřejného a soukromého sektoru<br />
v konkrétních situacích. To může představovat<br />
běžnou rutinu, řešení konkrétního<br />
sociálně-politického problému nebo tvorbu<br />
na budoucnost orientovaných příležitostí.<br />
2) Může být také nezbytné ovlivnit podmínky<br />
tohoto řízení prvního řádu (jeho strukturální<br />
úroveň), a to v momentě, kdy jsou<br />
dané podmínky zastaralé, dysfunkční<br />
nebo dokonce škodí. Tyto vládnoucí aktivity<br />
můžeme podle Kooimana (ibid.)<br />
nazvat vládnutím druhého řádu (secondorder).<br />
Zaměřují se na institucionální<br />
nastavení, na kterém se řeší problémy<br />
a nebo vytvářejí příležitosti. Jde tedy<br />
o to, jakým způsobem jsou funkce veřejného<br />
a soukromého sektoru institucionalizovány<br />
v poskytování daných služeb.<br />
3) Vládnutí třetího řádu (third-order) zahrnuje<br />
aktivity zaměřené na širší principy,<br />
které zahrnují způsob vládnutí samotný,<br />
a už jde o první či druhý řád aktivit.<br />
Tento třetí řád bychom mohli podle Kooimana<br />
(ibid.) nazvat metagovernance,<br />
jelikož hlavním tématem je způsob, jak<br />
„je řízení vládnoucích řízeno“. Dobrým<br />
příkladem metagovernance je diskuse<br />
o širších principech, v rámci nichž by<br />
mělo docházet např. k aktivaci nezaměstnaných<br />
v celé společnosti atd.<br />
Vládnutí prvního řádu se snaží vyřešit<br />
problémy nebo vytvořit příležitosti jakožto<br />
odpově na konkrétní situace. Vládnutí druhého<br />
řádu se snaží ovlivnit podmínky,<br />
v rámci nichž se odehrává řešení problému<br />
na prvním řádu. Jinak řečeno, vládnutí druhého<br />
řádu strukturuje podmínky pro vládnutí<br />
prvního řádu. Vládnutí prvního řádu je<br />
proces hledání vhodného způsobu a nástroje<br />
řešení otázek welfare mezi všemi problémy,<br />
příležitostmi, řešeními a strategiemi,<br />
které se v tu chvíli nabízejí. Vládnutí druhého<br />
řádu je možné vidět jako balancující proces<br />
mezi potřebami vládnutí na jedné straně<br />
a vládnoucími kapacitami na straně druhé.<br />
Tato terminologie zdůrazňuje, že vládnutí<br />
druhého řádu se snaží vypořádat s méně<br />
konkrétními a hůře uchopitelnými situacemi,<br />
než je tomu u prvního řádu. Tento poněkud<br />
abstraktnější charakter je dle Kooimana<br />
(ibid.) vyjádřen právě pojmy potřeby<br />
a kapacity. Pokud se chceme podívat na<br />
kapacity vládnutí nějakého dílčího sociálněpolitického<br />
systému, musíme brát v úvahu<br />
jak vládnutí prvního řádu, tak druhého řádu.<br />
Třetí, tzv. metaúroveň, pak v zásadě vznáší<br />
otázku, kdo nebo co skutečně vládne vládnoucím<br />
aktérům a jejich vládnutí. Odpově<br />
na tuto zdánlivě jednoduchou otázku je<br />
podle autora tohoto konceptuálního schématu<br />
cokoliv, jen ne jednoduchá.<br />
Sociálně-politické řešení problému a tvorba<br />
příležitostí (vládnutí prvního řádu) se<br />
nenachází v prázdnotě, ale v teorii i praxi se<br />
nachází v určitém institucionálním prostředí,<br />
na které můžeme pohlížet jako na rámec,<br />
který by si měl poradit s diverzitou, dynamikou<br />
a komplexitou moderních společností.<br />
Naštěstí nám dal v nedávné minulosti<br />
teoretický i praktický zájem o role institucí<br />
v ovlivňování chování aktérů (a proto<br />
i jejich vůle či schopnosti vstupovat do<br />
interakcí) v různých disciplínách - pod hlavičkou<br />
„nového“ institucionalismu - nahlédnout<br />
do mnoha důležitých faktorů v tomto<br />
konceptu (March a Olsen, 1989; DiMaggio<br />
a Powell, 1991; Scott, 1995). Tyto vhledy<br />
mohou poskytnout první krok do koherentnější<br />
teorie vládnutí druhého řádu.<br />
Tím, co by mohlo umožnit takto uchopenou<br />
analýzu vládnutí spojit dohromady, by<br />
mohla být právě Kooimanem navržená<br />
metagovernance, tedy vládnutí třetího<br />
řádu. Doménou metagovernance tedy je:<br />
Jak legitimně se snažíme s problémy vypořádat<br />
Jaké podmínky pro vládnutí shledáváme<br />
akceptovatelnými<br />
Závěr:<br />
Režimy sociálního státu a analýza<br />
sociálně-politického vládnutí<br />
Historické a institucionální charakteristiky<br />
modelů sociálního státu stále hrají důležitou<br />
roli v národních sociálních politikách.<br />
Nicméně se dá říci, že tyto charakteristiky<br />
jsou stále více ovlivňovány rozhodnutími<br />
a dohodami na mezinárodní úrovni. To je<br />
hlavně případ členských států Evropské<br />
unie, jež jsou zahrnuty do pomalého, ale<br />
dlouhodobého procesu budování evropské<br />
sociální politiky. Autoři jako Pierson (1991)<br />
či Geyer (2000) sdílejí názor, že nahrazení<br />
národního režimu evropským režimem<br />
sociální politiky je nepravděpodobné.<br />
Namísto této snahy podle nich potřebujeme<br />
zvážit odlišnost situací, které charakterizují<br />
různá evropská teritoria. Mechanismy,<br />
které jsou využívány při budování evropského<br />
sociálního státu, dnes zahrnují<br />
měkké nástroje, jako je benchmarking či<br />
mainstreaming, které se liší od starších procedur<br />
spojených se „starým stylem“ vládnutí<br />
(převážně regulatorní procedury, tvorba<br />
politiky tzv. top-down přístupem, tedy<br />
shora dolů). V tomto kontextu je tedy klíčovou<br />
analytickou otázkou, která by měla být<br />
v budoucnu zkoumána, to, jak sociální politika<br />
Evropské unie interaguje s odlišnými<br />
národními režimy sociální politiky, či to, jak<br />
reagují kapacity jednotlivých subsystémů<br />
welfare (politiky zaměstnanosti či jiných<br />
politik) na potřebu řešit klíčové otázky. Jako<br />
konceptuální analytický rámec by mohlo<br />
posloužit Kooimanovo sociálně-politické<br />
vládnutí a analýza tří řádů governance,<br />
jdoucí od každodenních rozhodovacích aktivit<br />
až po úroveň metagovernance, tedy<br />
celospolečenské diskuse o legitimitě<br />
směru, kterým se otázky sociálního blahobytu<br />
v Evropě ubírají.<br />
Literatura:<br />
Bartlett, W. - Roberts, J. - LeGrand, J. (eds.). A Revolution<br />
in Social Policy: Quasi-Market Reforms in<br />
the 1990s. Bristol: The Policy Press, 1998.<br />
Bauman, Z. Individualizovaná společnost. Praha:<br />
Mladá fronta, 2004.<br />
Butcher, T. Delivering Welfare: The Governance of<br />
the Social Services in 1990s. Buckingham: Open<br />
University Press, 1995.<br />
4 FÓRUM sociální politiky 2/<strong>2009</strong>
Change language